BREAKING DOWN11,12,13
28. 12. 2008
11. Dvě položky na vrcholku mého seznamu věcí, které jsem nikdy nechtěl udělat
Sam začal ostatní seskupovat do formace, zatímco jsem byl stále na zemi. Embry a Quil mi stáli po boku, čekajíc než se seberu a zaujmu svoje místo.
Mohl jsem cítit nutkání, potřebu, dostat se na nohy a vést je.
Embry mi tiše kňučel do ucha. Nechtěl na ty slova myslet, obavajíc se, že by mě znovu mohl dostat do Samovy pozornosti. Cítil jsem jeho nevyslovenou prosbu, abych se postavil, abych to překonal to.
Smečkou pohltila úzkost. Nedokázali jsme si představit, že z toho dneska večer všichni vyvázneme živí. Kterého bratra ztratíme? Která mysl nás na vždy opustí? Které truchlící rodiny budeme ráno utěšovat?
Moje mysl začala spolupracovat s jejich, myslet souhlasně, jak nás ten strach ovládal. Automaticky sem se zvedl ze země a vytřásl si z kožichu kousky hlíny.
Embry a Quil zafuněli úlevou a Quil se dotknul čenichm strany toho mého.
Jejich mysli byly naplněny naší výzvou, naším přiřazením. Společně jsme vzpomínali na noci, kdy jsme sledovali Cullenovi trénující pro boj s novorozenými. Emmett Cullen byl nejsilnější, ale Jasper by mohl být větší problém. Pohyboval se jako blesk – mocně, rychle a smrtelně. Kolik století zkušeností měl? Dost, aby se od něj ostatní Cullenovi nechali poučovat.
Vezmu si hlavu, jestli chceš radši slabiny, nabídl Quil. V jeho mysli bylo více vzrušení než ve většině ostatních. Když tu noc Quil pozoroval Jasperovi pokyny, umíral touhou vyzkoušet svoje schopnosti proti upírovým. Pro něj tohle bude soutěž. Přestože věděl, že v sázce byl jeho život. Paul se na to díval podobně, stejně tak jako děcka, která nikdy nebyla v bitvě, Collin a Brady. Seth by na tom byl pravděpodobně stejně – kdyby protivníci nebyli jeho přátelé.
Jaku? šťouchnul do mě Quil. Jak chceš postupovat?
Jenom jsem zakroutil hlavou. Nedokázal jsem se soustředit – nutkání následovat rozkazy pro mě bylo jako bych byl maňáskem a ve svalech jsem měl zachycené struny na ovládání. Jedna noha vpřed a za ní druhá.
Seth se vlekl za Collinem a Bradym – Leah u nich převzala velení. Ignorovala Setha zatímco plánovala s ostatními, a já si všiml, že by ho z tohoto boje raději vynechala. V jejích citech k mladšímu bratrovy byl náznak mateřství. Přála si, aby ho Sam poslal domů. Seth si pochybností Leah nevšiml – byl sešněrován stejnými loutkovými strunami jako já.
Možná kdybys přestal vzdorovat…, zašeptal Embry.
Jenom se soustřeď na svoji úlohu. Ti největší. Můžeme je sejmout. Patří nám! povzbuzoval spíš sebe Quil – jak se elán přihlásil ke slovu před velkým zápasem.
Mohl jsem vidět, jak jednoduché by to bylo – nemyslet na nic jiného než na svoji úlohu. Nebylo těžké představit si útok na Jaspera a Emmetta. Už dřív jsme k tomu měli blízko. Přemýšlel jsem o nich jako o nepřátelích velmi dlouho. Mohl jsem to teď udělat znovu.
Musel jsem prostě jenom zapomenout, že ochraňovali stejnou věc, kterou bych měl ochraňovat i já. Musel jsem zapomenout na důvod, proč bych mohl chtít, aby vyhráli…
Jaku, varoval mě Embry. Soustřeď se.
Moje nohy se loudavě pohybovaly vpřed, posunujíc se proti směru, na který mě táhly struny.
Nemá cenu s tím bojovat, zašeptal znovu Embry.
Měl pravdu. Nemohl jsem vzdorovat tomu, co Sam chtěl, když to myslel vážně. A to myslel. Evidentně.
Byl tu dobrý důvod pro autoritu Alphy. Dokonce ani smečka tak velká jako ta naše, by nebyla moc silné bez vůdce. Museli jsme se pohybovat společně, myslet společně, abychom byli úsměšní. A každé tělo musí mít hlavu.
Takže co když se teď Sam mýlil? Nikdo s tím nemohl nic udělat. Nikdo nemohl odporovat jeho rozhodnutí.
Téměř.
A tady to bylo – myslel jsem, že nikdy, nikdy to nebudu chtít. Ale teď, s nohama svázanýma strunami, jsem si s úlevou rozpoznal výjimku – víc než jen s úlevou, s prudkou, nelítostnou radostí.
Nikdo nemohl odporovat rozhodnutím Alphy – až na mě.
Ničím jsem si to nezasloužil. Ale byly tady věci, které jsem mě měl v krvi už od narození, věci, které jsem si nenárokoval.
Nikdy jsem nechtěl vést smečku. A nechtěl jsem to dělat ani teď. Nechtěl jsem na svých ramenech nést zodpovědnost za naše osudy. Sam byl v tomhle lepší, než já bych kdy mohl být.
Ale dneska se mýlil.
A já se nenarodil, abych před ním padal na kolena.
Neviditelná pouta spadla z mého těla ve chvíli, kdy jsem přijal právo, které jsem vlastnil už od narození.
Cítil jsem, jak se to ve mně obojí hromadí, svoboda i ta divná, prázdná moc. Prázdná, protože síla Alphy pocházela z jeho smečky, a já žádnou smečku neměl. Na chvíli mě ohromila samota.
Od teď jsem nebyl členem smečky.
Ale byl jsem přímý a silný, když jsem kráčel k Samovy, plánujícímu s Paulem a Jaredem. Otočil se za zvukem mých kroků a jeho černé oči se zúžily.
Ne, řekl jsem mu znovu.
Okamžitě to zaslechl, slyšel tu volbu, kterou jsem učinil, podle hlasu Alpha v mým myšlenkách.
Uskočil zpět o půl metru se šokovaným vyštěknutím.
Jacobe? Co jsi to udělal?
Nebudu tě poslouchat, Same. Ne v něčem tak špatném.
Ohromeně na mě zíral. Ty by jsi… Ty by jsi si zvolil svoje nepřátele na místo své rodiny?
Oni nejsou – zatřásl jsem hlavou, pročisťujíc ji – oni nejsou naši nepřátelé. Nikdy nebyli. Dokud jsem opravdu nepřemýšlel o jejich zničení, neviděl jsem to.
Tohle není o nich, zavrčel na mě. Tohle je o Belle. Nikdy pro tebe nebyla ta pravá, nikdy si tě nevybrala, ale ty pro ni pokračuješ v pustošení svého života!
Byla to tvrdá slova, ale o to víc pravdivá. Zhluboka jsem se nadechl.
Možná máš pravdu. Ale ty kvůli ní vedeš smečku do záhuby, Same. Nezáleží na tom, kolik z nich dneska večer přežije, vždycky budou mít na svých rukou krev.
Musíme ochránit naše rodinu!
Vím, pro co ses rozhodl, Same. Ale nerozhoduješ za mě, už ne.
Jacobe – nemůžeš se otočit zády ke smlouvě.
Slyšel jsem dvojité zbarvení jeho Alpha příkazů, ale tentokrát byly naprosto beztížný. Už na mě víc neúčinkoval. Sevřel čelist, snažíc se přinutit mě reagovat na jeho slova.
Upřeně jsem mu hleděl do rozzuřených očí. Syn Ephraima Blacka se nenarodil, aby následoval syna Leviho Uleya.
Tohle je ono, Jacobe Blacku? Vycenil na mě zuby. Paul a Jared vrčeli a ježili se po jeho boku. Dokonce i když mě dokážeš porazit, smečka tě nikdy nebude poslouchat!
Trhnul jsem sebou, překvapen kňučením vycházejícím mi z hrdla.
Porazit tě? Nebudu s tebou bojovat, Same.
Tak jaký je tvůj plán? Neustoupím stranou, abys mohl ochraňovat upírského zplozence na úkor smlouvy.
Neříkám ti, abys ustoupil.
Jestli jim přikazuješ, aby tě následovali –
Nikdy bych nikomu nevzal jeho svobodnou vůli.
Mával ocasem tam a zpátky, jakoby se zalekl odsuzování v mých slovech. Potom postoupil o krok v před, takže jsme se skoro dotýkali špičkami tlap, jeho vyceněné zuby sotva palec od mých. Do té chvíle jsem nezpozorovat, že už jsem byl vyšší než on.
Nemůže tu být víc než jeden Alpha. Smečka si vybrala mě. Chceš nás dneska večer roztrhat na kusy? Vrhneš se na svoje bratry? Nebo ukončíš tohle šílenství a připojíš se opět k nám? Každé jeho slovo bylo prosyceno rozkazy, ale na mě nijak nepůsobily. Krev Alphy kolovala nezředěná v mých žilách.
Mohl jsem vidět, proč ve smečce nikdy nebyl víc něž jeden Alpha. Moje tělo odpovídalo na výzvu. Cítil jsem, jak ve mě moje instinkty hájit svoje požadavky rostly. Primitivní jádro mého vlčího já se napínalo k boji o vládu.
Plně jsem se soustředil na ovládnutí toho popudu. Nespadnu do nesmyslného, zhoubného zápasu se Samem. I přestože jsem mu odporoval, stále to byl můj bratr.
Pro tuhle smečku je tu jen jeden Alpha. Nepopírám to ani o to nechci zápasit. Prostě jsem si vybral jít svojí vlastní cestou.
Takže teď patříš k sabatu, Jacobe?
Trhnul jsem sebou.
Já nevím, Same. Ale vím tohle –
Když pocítil váhu Alphy v mém hlase, prohnula se mu záda. Zasáhlo ho to víc, než kdy on ovlivňoval mě. Protože já jsem se narodil, abych ho vedl.
Budu stát mezi tebou a Culleny. Nebudu jen přichlížet, zatímco smečka bude zabíjet nevinné – bylo obtížné použít to slovo na upíry, ale byla to pravda – lidi. Smečka má na víc než na tohle. Veď je správným směrem, Same.
Otočil jsem se k němu zády a soubor vytí se vznesl do vzduchu okolo mě.
Vyrazil jsem pryč od poprasku, který jsem způsobil. Neměl jsem moc času. Přinejmenším Leah by mě dokázala předběhnout, ale já měl zase rychlejší start.
Vytí s přibývající vzdáleností bledlo a já se uklidnil, když ten zvuk stále trhal ticho noci. Ještě po mě nešli.
Musel jsem varovat Cullenovi než se smečka vzpamatuje a zastaví mě. Pokud by je Cullenovi očekávali, možná by to dalo Samovy důvod rozmyslet si to dřív, než by bylo pozdě. Běžel jsem přímo k bílému domu který jsem stále nenáviděl, nechávajíc svůj domov za sebou. Domov, kam už jsem více nepatřil. Otočil jsem se k němu zády.
Dnešek začal jako všechny ostatní dny. Strávil jsem ho doma po návratu z hlídky, ve společnosti deštivého východu sluce, snídaní s Billy a Rachel, zkaženou televizí a hašteřením s Paulem… Jak se všechno mohlo přeměnit se v něco tak neskutečného? Jak se všechno tak posralo a zamotalo, že jsem byl teď tady, úplně sám, nežádoucí Alpha, odříznutý od svých bratrů, vybírající si místo nich upíry?
Zvuk, kterého jsem se bál, přerušil moje zmatené myšlenky – byly to tlumené dopady velkých tlap na půdu, honící mě. Pokračoval jsem dál, proplétajíc se černým lesem. Musel jsem se jen dostat dostatečně blízko, aby Edward mohl slyšet to varování v mé hlavě. Leah by mě sama nedokázala zastavit.
A pak jsem zachytil náladu myšlenek za mnou. Žádný hněv, nadšení. Žádné honění… následování.
Vypadl jsem z tempa. Byl jsem ochromený na dva kroky, než se to opět srovnalo.
Zpomal. Nemám tak dlouhé nohy jako ty.
SETHE! Co si sakra myslíš, že DĚLÁŠ? JDI DOMŮ!
Neodpověděl, ale mohl jsem cítit jeho vzrušení, jak se držel stále za mnou. Mohl jsem vidět skrz jeho oči, tak jako on mohl vidět skrz ty moje. Noční krajina pro mě byla deprimující – plná zoufalství. Pro něj byla plná naděje.
Nedělám si srandu, Sethe! Tohle není místo pro tebe. Vypadni odsud.
Žlutohnědý vlk zafuněl. Jsem s tebou, Jacobe. Myslím si, že máš pravdu. A nebudu stát za Samem, když –
Ale jo, ty do pekla budeš stát za Samem! Odnes svůj chlupatej zadek zpátky do La Push a dělej, co ti Sam řekne, abys dělal.
Ne.
Padej, Sethe!
To je rozkaz, Jacobe?
Jeho otázka mě zaskočila. Smykem jsem zastavil, až moje nehty vydřely brázdy do bahna.
Nepřikazuju nikomu, aby cokoli dělal. Jen ti říkám, co už stejně víš.
Posadil se vedle mě. Já ti řeknu, co vím – vím, že tu je strašlivé ticho. Nevšiml sis?
Zamrkal jsem. Nervózně jsem mrskal ocasem, jak jsem si uvědomoval, co myslel svými slovy. Nebylo to ticho v obvyklém smyslu slova. Vzduch stále naplňovalo vytí, daleko na západě.
Nemění se zpátky, řekl Seth.
To jsem věděl taky. Smečka teď musela být v pohotovosti. Budou používat spojení myslí, aby viděli, že jsou všechny strany čisté. Ale nemohl jsem slyšet, co si myslí. Mohl jsem slyšet jen Setha. Nikoho jiného.
Dívají se na nás jako na oddělenou smečku, která s nimi není spojená. Ha! Hádám, že předtím se to nestalo, takže to naši otci nevěděli. Protože předtím nebyl důvod rozdělit smečku. Nikdy nebylo dost vlků na dvě. Wow. Je tu opravdu ticho. Tak nějak děsivě. Ale svým způsobem i příjemně, nemyslíš? Vsadím se, že to bylo lehčí, jako tohle, pro Ephraima, Quila a Leviho. Nebylo tam tolik žvástů, když byli jen tři. Nebo dva.
Zmlkni, Sethe.
Ano, pane.
Přestaň s tím! Nejsou tu dvě smečky. Je tu jenom JEDNA smečka a pak já. To je všechno. Takže ty teď můžeš jít zase domů.
Když tu nejsou dvě smečky, tak proč se teda můžeme slyšet navzájem, ale s ostatníma ne? Myslím, že když ses otočil k Samovi zády, bylo to docela významné gesto. Změna. A když jsem tě následoval pryč, myslím, že to bylo podstatné taky.
Máš pravdu, připustil jsem. Ale co se mohlo změnit, může se změnit zase nazpátek.
Zvedl se a začal klusat na východ. Není čas se o tom teď dohadovat. Měli bychom se pořád pohybovat, předtím než Sam…
O téhle části měl opět pravdu. Nebyl čas na tuhle hádku. Znovu jsem se rozběhl. Seth mi zůstal za patami, držíc tradiční místo Druhého po mém pravém boku.
Můžu běžet jinde, pomyslel si. Nenásledoval jsem tě, protože bych se hnal za povýšením.
Běž si, kde chceš. Pro mě to nic nemění.
Nebyl tu žádný zvuk pronásledování, ale my oba jsme zrychlili ve stejnou chvíli. Začínal jsem mít trochu obavy. Když jsem nemohl nahlédnout do mysli smečky, bylo tohle mnohem těžší. Neměl jsem žádný další způsob upozornění na útok než Cullenovi.
Budeme chodit hlídkovat, navrhl Seth.
A co uděláme, pokud nás smečka vyzve? Moje oči se zúžily. Zaútočíme na naše bratry? Tvoji sestru.
Ne – spustíme alarm a ustoupíme.
Dobrá odpověď. Ale co potom? Nemyslím si…
Já vím, souhlasil, teď méně sebejistý. Nemyslím si, že s nimi můžu bojovat. Ale oni nebudou o nic šťastnější z představy napadnout nás, než jsme my z napadení jich. Možná je to dost, aby je to zastavilo. Plus, je jich teď jenom osm.
Přestaň být tak… Zabralo mi minutu vybrat to správné slovo. Optimistický. Leze mi to na nervy.
Bez problému. Chceš, abych byl skleslý a bez naděje, nebo prostě držel hubu?
Prostě drž hubu.
To dokážu.
Vážně? Nevypadá to tak.
Konečně byl zticha.
Potom jsme přeběhli přes cestu a pohybovali se skrz les, který obklopoval dům Cullenových. Mohl mě už Edward slyšet?
Možná bysme měli myslet na něco jako, „Přicházíme v míru.“
Do toho.
Edwarde? Zavolal to jméno pokusně. Edwarde, jsi tam? Fajn, teď se cítím trochu hloupě.
Taky tak zníš.
Myslíš, že nás může slyšet?
Teď jsme od nich byly vzdáleni sotva míli. Myslím, že jo. Hej, Edwarde. Jestli mě slyšíš – vylez ven, pijavice. Máte problém.
Máme problém, opravil mě Seth.
Potom jsme se dostali skrz stromy na velkou paseku. Dům byl temný, ale ne prázdný. Edward stál na verandě mezi Emmettem a Jasperem. Ve slabém světle byli sněhově bílí.
„Jacobe? Sethe? Co se děje?“
Zpomalil jsem a ustoupil o několik kroků zpět. Ten pach byl skrz tenhle nos tak ostrý, že jsem se cítil, jakoby mě spaloval zevnitř. Seth tiše kňučel, váhající, a pak se vrátil zpátky za mě.
Jako odpověď na Edwardovu otázku jsem nechal svojí myslí přeběhnout konfrontaci se Samem. Seth myslel se mnou, zaplňujíc mezery, ukazujíc situaci z jiného úhlu pohledu. Zastavili jsem se, když jsme se dostali k té části o „opovržení,“ protože Edward zuřivě syčel a seskočil z verandy.
„Chtějí zabít Bellu?“ zavrčel zpříma.
Emmett a Jasper, neslyšící první část konverzace, vzali jeho otázku jako sdělení. V mžiku stáli vedle něj, zuby vyceněné, jak se pohybovali k nám.
Hej! Pomyslel si Seth, ustupujíc zpět.
„Eme, Jazzi – ne oni! Ti ostatní. Smečka přichází.“
Emmett a Jasper se zastavili; Emmett se otočil k Edwardovi, zatímco Jasper z nás nespouštěl oči.
„Jakej je jejich problém?“ dožadoval se odpovědi Emmett.
„Stejný jako ten můj,“ zasyčel Edward. „Ale mají svůj vlastní plán, jak to zvládnout. Sežeň ostatní. Zavolej Carlisle! Musí se s Esme okamžitě vrátit zpátky.“
Neklidně jsem zakňučel. Byly odděleni.
„Nejsou daleko,“ řekl Edward tím stejně mrtvým hlasem jako předtím.
Půjdu se rozhlédnout kolem, řekl Seth. Vezmu si západní okruh.
„Hrozí ti něco, Sethe?“ zeptal se Edward.
Vyměnili jsme si se Sethem rychlí pohled.
To si nemyslím, pomysleli jsme společně. A potom jsem dodal. Ale možná bych měl jít já. Jen pro případ…
Je míň pravděpodobný, že by vyzvali mě, poukázal na fakta Seth. Jsem pro ně jen děcko.
I pro mě jsi jen děcko, smrade.
Padám odsud. Ty se potřebuješ sladit s Culleny.
Otočil se a vystřelil do temnoty. Nechystal jsem se mu rozkazovat, takže jsem ho nechal jít.
Edward a já jsme stáli tváří v tvář na potemnělé louce. Mohl jsem slyšet Emmetta mumlajícího do jeho telefonu. Jasper ostražitě pozoroval místo, kde Seth zmizel do lesa. Vzápětí se na verandě objevila Alice a po tom. co na mě dlouho znepokojeně hleděla, dotančila k Jasperovu boku. Odhadoval jsem, že Rosalie byla vevnitř s Bellou. Stále ji ochraňovala – od nesprávného nebezpečí.
„Tohle není poprvé, co ti dlužím svoji vděčnost, Jacobe,“ zašeptal Edward. „Nikdy bych po tobě tohle nežádal.“
Myslel jsem na to, o co mě dneska už prosil. Když přišlo na Bellu, neexistovaly hranice, které by nepřekročil. Ale jo, žádal.
Popřemýšlel o tom a potom kývnul. „Musím připustit, že máš nejspíš pravdu.“
Hlasitě jsem si povzdechl. No, tohle není poprvé, co jsem to neudělal pro tebe.
„Správně,“ zamumlal.
Omlouvám se, že jsem dneska nijak nepomohl. Říkal jsem ti že mě nebude poslouchat.
„Já vím. Nikdy jsem skutečně nevěřil, že ano. Ale…“
Musel jsi to zkusit. Chápu. Už je na tom líp?
Jeho oči a hlas byly najednou prázdné. „Hůře,“ vydechl.
Nechtěl jsem ty slova nechat vsáknout se. Byl jsem vděčný, když Alice promluvila.
„Jakobe, vadilo by ti přeměnit se?“ zeptala se. „Chci vědět, o co jde.“
Zakroutil jsem hlavou ve stejnou chvíli, jako Edward odpověděl.
„Potřebuje zůstat ve spojení se Sethem.“
„Dobře, mohl by jsi potom ty být tak laskaví a povědět mi, co se děje?“
Vysvětlil jí to v krátkých, suchých větách. „Smečka si myslí, že se Bella stala problémem. Předvídají potenciální nebezpečí od… od toho, co nosí. Cítí, že je jejich povinností odstranit to nebezpečí. Jacob a Seth odešli od smečky, aby nás varovali. Zbytek plánuje dnes večer zaútočit.“
Alice zasyčela. Emmett a Jasper po sobě střelili pohledem a potom oči obrátili k lesu.
Nikdo tady není, hlásil Seth. Na západní straně je klid.
Možná to obchází.
Proběhnu to okolo.
„Carlisle a Esme jsou na cestě,“ sdělil nám Emmett. „Dvacet minut, maximálně.“
„Měli bychom promyslet obrané postavení,“ navrhl Jasper.
Edward přikývl. „Pojďme dovnitř.“
Poběžím okruh se Sethem. Jestli se dostanu příliš daleko, abys slyšel moje myšlenky, poslouchej moje vytí.
„Budu.“
Couvali zpátky do domu a očima kmitali po celé louce. Ještě než se dostali dovnitř, otočil jsem se a rozběhl se přímo na západ.
Pořád jsem nic nenašel, řekl mi Seth.
Vezmu si půlku kruhu. Hýbej se rychle – nechceme, aby dostali šanci proplížit se mezi námi.
Seth ještě zrychlil.
Běželi jsme mlčky a minuty plynuly. Naslouchal jsem zvukům kolem něj – kontrolujíc pro jistotu jeho úsudek.
Hej – něco se rychle blíží! Upozornil mě po patnácti minutách ticha.
Už jdu!
Zůstaň, kde jsi – nemyslím si, že je to smečka. Zní to jinak.
Sethe-
Ale vítr k němu přivál přibližující se zápach a já ho přečetl z jeho mysli.
Upír. Vsadil bych na Carlisleho.
Sethe, stáhni se. Mohl by to být někdo jiný.
Ne, jsou to oni. Rozpoznávám ten pach. Vydrž, přeměním se, abych jim to mohl vysvětlit.
Sethe, nemyslím si-
Ale byl pryč.
Úzkostlivě jsem běžel podél západní hranice. Nebylo by to jednoduše úžasné, kdybych se o Setha nedokázal postarat ani po jednu pitomou noc? Co když se mu při mém dozoru něco stane? Leah by ze mě udělala fašírku.
Alespoň to to děcko zkrátilo. Nebyly to ještě ani dvě minuty, když jsem ho znovu ucítil v hlavě.
Jo, Carlisle a Esme. Kámo, byli překvapení, že mě vidí! Teď už budou pravděpodobně vevnitř. Carlisle říkal, že děkuje.
Je to dobrej chlap.
Jo. To je jeden z důvodů, proč s tímhle vším máme pravdu.
V to doufám.
Proč jsi tak skleslej, Jaku? Vsadil bych se, že Sam dneska smečku nepřivede. Nespustí sebevražednou misi.
Povzdechl jsem si. Stejně nevypadalo, že by na tom záleželo.
Oh. Tohle není vůbec o Samovi, že?
Udělal jsem otočku na konci mého území. Na místě, kde se Seth otočil naposledy, jsem zachytil jeho pach. Nenechávali jsme žádné mezery.
Myslíš si, že Bella stejně umře, zašeptal Seth.
Jo, myslím.
Chudák Edward. Musí z toho bláznit.
Doslova.
Edwardovo jméno vyneslo ostatní vřící vzpomínky na povrch. Seth je z úžasem pozoroval.
A potom zavyl. Oh, chlape! V žádném případě! To jsi neudělal! To je taková hovadina, Jacobe! A ty to víš! Nemůžu uvěřit, že jsi mu slíbil, že ho zabiješ. Co to je? Musíš mu říct ne.
Okamžitě zmlkni, idiote! Budou si myslet, že smečka přichází.
Ups! Ihned přerušil svoje vytí.
Otočil jsem se a začal klusat k domu. Tohle už nedělej, Sethe. Vem si na chvilku celej kruh.
Seth zuřil, ale já ho ignoroval.
Planej poplach, planej poplach, myslel jsem si, když jsem běžel blíž k nim. Omlouvám se. Seth je madej, často zapomíná. Nikdo neútočí. Planej poplach.
Když jsem se dostal na louku, mohl jsem vidět Edwarda zírajícího ven z tmavého okna. Běžel jsem blíž, čekajíc na ujištění, že dostal moji správu.
Nic tady venku není – jasný?
Krátce přikývl.
Tohle by bylo o moc jednodušší, kdyby naše komunikace nebyla jen jednosměrná. Ale potom jsem byl opět docela rád, že jsem nebyl v jeho hlavě.
Ohlédl se přes rameno zpátky do domu a já viděl, jak sebou trhnul. Pokynul mi k odchodu, aniž by se znovu podíval mým směrem, a potom mi zmizel z výhledu.
Co se děje?
Jako bych měl dostat odpověď.
Seděl jsem na louce naprosto nehybně a poslouchal. S těmahle ušima jsem mohl zaslechnout skoro i Sethovi tiché kroky, na míle daleko v lese. Bylo snadné slyšet každý zvuk uvnitř potemnělého domu.
„Byl to planý poplach,“ vysvětloval Edward jeho mrtvým hlasem, pouze opakující, co jsem mu řekl. „Seth byl rozrušený něčím jiným a zapomněl, že nasloucháme signálu. Je velmi mladý.“
„Bomba, batolata hlídající pevnost,“ zabručel hluboký hlas. Předpokládal jsem, že to byl Emmett.
„Prokázali nám dneska večer obrovskou službu, Emmette,“ poukázal na skutečnost Carlisle. „Obrovskou osobní oběť.“
„Jasně, já vím. Jsem prostě žárlivý. Přál bych si být tam venku.“
„Seth si nemyslí, že Sam teď zaútočí,“ řekl Edward mechanicky. „Ne když jsme byli varování a chybějí mu dva členové smečky.“
„Co si myslí Jacob?“ zajímal se Carlisle.
„Není tak optimistický.“
Nikdo nepromluvil. Byl tam jen tlumený, odkapávající zvuk, který jsem nemohl rozpoznat. Slyšel jsem jejich tiché dýchání – a dokázal jsem oddělit Bellu od ostatních. Její bylo výrazné, namáhavé. Bylo přerušované a ve zvláštním rytmu. Mohl jsem slyšet její srdce. Zdálo se… tak rychlé. Srovnal jsem ho se svým vlastním tepem, ale nebyl jsem si jistý, jestli to mělo nějaký smysl. V téhle podobě to nebylo stejné, jako když jsem byl normální.
„Nesahej na ni! Probudíš ji,“ zašeptala Rosalie.
Někdo si povzdechnul.
„Rosalie,“ zamumlal Carlisle.
„Nezačínej si se mnou, Carlisle. Nechali jsme tě udělat to po tvém, ale to je všechno, co ti dovolíme.“
Vypadalo to, jakoby teď Rosalie i Bella obě mluvily v množném čísle. Jakoby tvořily svoji vlastní smečku.
Tiše jsem se přibližoval před dům. Každý krok mě dostával o trochu blíž. Potemnělá okna byla jako televize běžící v nějaké nudné čekárně – bylo nemožné z ní na dlouho odtrhnout oči.
Několik dalších minut, několik dalších kroků a můj kožich se otíral o verandu.
Mohl jsem vidět skrz okna – vidět vrcholy stěn a strop, nerozsvícený lustr visící z něj. Byl jsem dost vysoký, takže všechno, co bych musel udělat, bylo jenom trochu natáhnout krk… a možná jednu tlapu položit na okraj verandy…
Nakukoval jsem do velké, otevřené místnosti s očekáváním, že spatřím něco velice podobného situaci dneska odpoledne. Ale změnilo se to tak moc, že jsem nejdřív byl zmatený. A potom jsem si myslel, že jsem se díval do jiné místnosti.
Skleněná stěna byla pryč – teď vypadala spíš jako z kovu. Nábytek byl všechen odtáhnutý stranou, s Bellou stočenou do klubíčka na úzké posteli ve středu otevřeného prostoru. Ne na normální posteli – té s žebřinami jako v nemocnici. Také jako v nemocnici byly monitory připojené k jejímu tělu, trubičky přilepené na její kůži. Světla na monitorech zářila, ale pracovala dokonale nehlučně. Ten odkapávající zvuk pocházel z kapačky zavedené ho Belliny ruky – nějaká tekutina, hustá a bílá, ne průhledná jak bylo zvykem.
Ve svém neklidném spánku se nepatrně zakuckala a oba, Edward i Rosalie, se přesunuli a skláněli se nad ní. Její tělo sebou škublo a ona zakňučela. Rosalie pohladila Bellu po čele. Edwardovo tělo znehybnělo – byl zády ke mně, ale jeho výraz musel být něco k vidění, protože Emmett se dostal mezi ně ještě než jsem stačil mrknout. Zvedl ruku k Edwardovi.
„Ne dneska večer, Edwarde. Máme jiné věci, o které bychom se měli obávat.“
Edward se od něho otočil a opět vypadal, jakoby ho upalovali zaživa. Jeho oči se na vteřinu setkaly s mými, a potom jsem klesnul zpět na všechny čtyři.
Běžel jsem zpátky do tmavého lesa, běžíc se připojit k Sethovi, běžíc pryč od toho, co bylo za mnou.
Hůře. Ano, byla na tom hůř.
12. Někteří lidé prostě nechápou podstatu slova „nevítaný“
Od spánku mě dělil sotva jeden krok.
Slunce vykouklo zpoza mraků už před hodinou – namísto naprosté temnoty se teď les nacházel v šeru. Seth se stočil na zemi a usnul okolo jedné. Vzbudil jsem ho až za svítání, aby mě vystřídal. Dokonce i po proběhané noci jsem měl velké obtíže donutit svůj mozek zmlknout na dost dlouho, abych usnul, ale Sethův rytmický běh pomáhal. Jedna, dva-tři, čtyři, jedna, dva-tři, čtyři – bum bum-bum bum – tlapy mu tlumeně dopadaly na vlhkou zem, zas a znovu, jak kontroloval široký okruh kolem domu Cullenových. Už jsme měli v zemi vyšlapanou cestičku. Sethovy myšlenky byly prázdné, jenom rozmazaná zeleň a šeď, jak se les kolem něj míhal. Bylo to docela uklidňující. Pomáhalo mi to zaplnit si hlavu tím, co viděl, než abych nechal na jeviště vystoupit svoje vlastní myšlenky.
A pak Sethovo pronikavé vytí rozřízlo ticho brzkého rána.
Vrávoravě jsem se postavil, vyběhnuvší předníma nohama dřív, než se ty zadní vůbec stihly zvednout ze země. Sprintoval jsem k místu, kde se zarazil Seth, poslouchajíc s ním zvuky tlap běžící naším směrem.
Zdravíčko,hoši.
Sethovi skrz zuby ujelo šokované zakňučení. A potom jsme oba svorně zavrčeli, když jsme pronikli hlouběji do nových myšlenek.
Oh, bože! Jdi pryč, Leah! zanaříkal Seth.
Zastavil jsem, když jsem se dostal k Sethovi, který měl zakloněnou hlavu, připraven znovu zavýt – tentokrát aby si postěžoval.
Kašli na to, Sethe.
Jasně. Fuj! Fuj! Fuj! Zakňučel a zahrabal do země, zanechávajíc hluboké rýhy v půdě.
Leah přiklusala na dohled, proplétajíc svoje malé šedé tělo skrz porost lesa.
Přestaň fňukat, Sethe. Chováš se jak malej harant.
Zavrčel jsem na ni. Automaticky uskočila zpět.
Co si myslíš, že děláš, Leah?
Rozzlobeně zakvílela. Je to docela zřejmý, ne? Připojuju se k tvé podělané malé zrádcovské smečce. Psí strážci upírů. Zaštěkala v sarkastickém smíchu.
No to jako vůbec. Padej zpátky předtím, než ti urvu nějakou méně důležitou část těla.
Jako kdybys mě dokázal chytit. Zazubila se a její tělo sebou škubalo v záchvatu smíchu. Chceš závod, ó neohrožený vůdce?
Zhluboka jsem se nadechl, naplňujíc svoje plíce, dokud se mi nevyboulily boky. Potom, když jsem si byl jistý, že nebudu vřískat, jsem prudce vydechl.
Sethe, jsi dát Cullenům vědět, že to je jen tvoje debilní sestra – pomyslel jsem si ta slova nejkrutěji, jak jen bylo možné. Já se vypořádám s tímhle.
Do toho! Seth byl až moc šťastný, že mohl odejít. Zmizel směrem k domu.
Leah zakňučela a naklonila se za ním, kožich na ramenech naježený. Ty ho jenom tak necháš běžet k upírům úplně samotného?
Jsem si docela jistej, že by se od nich radši nechal sejmout, než aby musel strávit další minutu v tvé přítomnosti.
Sklapni, Jacobe. Ups, omlouvám se – chtěla jsem říct, sklapni, nejvyšší Alpho.
Proč jsi sakra tady?
Myslíš si, že budu prostě sedět doma, zatímco se můj malej bráška nabídl jako kousací hračka pro upíry?
Seth nechce ani nepotřebuje tvoji ochranu. Ve skutečnosti, nikdo tě tady nechce.
Ó, au, to mi zlomilo srdce. Cha, zaštěkala. Řekni mi, kdo by mě u sebe chtěl a já vypadnu.
Takže tohle není vůbec o Sethovi, co?
Samozřejmě, že je. Já jenom poukazuju na fakt, že moje společnost není poprvé nechtěná. Ne moc motivující, pokud víš, jak to myslím.
Zaťal jsem zuby a snažil se uvažovat racionálně.
Poslal tě Sam?
Kdybych tu byla jako Samův poslíček, nebyl bys schopný mě slyšet. Už s ním nejsem víc vázaná.
Pečlivě jsem naslouchal myšlenkám smíšeným se slovy. Pokud tohle bylo rozptýlení nebo trik, musel jsem být ve střehu, abych ho rozpoznal. Ale nic tam nebylo. Její tvrzení bylo naprosto pravdivé. Nežádoucí, téměř zoufání hodná pravda.
Teď jdi oddaná mě? Zeptal jsem se maximálně sarkasticky. Jasně.
Můj výběr je omezený. Pracuju s variantami, které mám. Věř mi, neužívám si tohle o nic víc než ty.
To nebyla pravda. V její mysli byl zvrácený druh vzrušení. Byla z tohohle sice nešťastná, ale také to pro ni bylo nějak divně důležité. Prohledával jsem její mysl, pokoušejíc se porozumět.
Naježila se, odmítajíc moji dotěrnost. Obvykle jsem se Leah snažil ignorovat – nikdy předtím jsem se nepokoušel ji pochopit.
Byli jsme vyrušeni Sethem, myslícím na jeho vysvětlení Edwardovi. Leah úzkostně zakňučela. Edwardův obličej, orámovaný stejným oknem jako včera v noci, nevykazoval jakoukoli reakci na novinky. Jeho tvář byla prázdná, mrtvá.
Wow, vypadá hrozně, zamumlal si pro sebe Seth. I na tuhle myšlenku upír nijak nereagoval. Zmizel v domě. Když se Seth otočil a zamířil zpátky k nám, Leah se trochu uvolnila.
Co se děje? zeptala se. Zasvěť mě do děje.
Proč bych to dělal? Nezůstáváš.
Vlastně, pane Alpho, zůstávám. Protože očividně musím někomu patřit – a nemysli si, že jsem nezkoušela se prostě jen odtrhnout, ale sám moc dobře víš, jak úžasně to nefunguje – takže jsem si vybrala tebe.
Leah, nemáš mě ráda. A já nemám rád tebe.
Díky, pane vševidoucí. Na tom mi nezáleží. Zůstávám se Sethem.
Nemáš ráda upíry. Nemyslíš si, že to z toho dělá nepatrnej konflikt zájmů?
Ty je taky nemáš rád.
Ale já jsem odevzdaný tomuto spojenectví. Ty ne.
Budu si od nich udržovat odstup. Můžu tady hlídkovat, přesně jako Seth.
A já ti mám v tomhle předpokládám věřit.
Když mi upřeně hleděla do očí, napjala krk a stoupla si na špičky, snažíc se být stejně vysoká jako já. Nezradím svoji smečku.
Chtěl jsem zaklonit hlavu a zavýt, přesně jako předtím Seth. Tohle není tvoje smečka! Tohle dokonce ani není smečka! Jsem to jenom já, jdoucí svojí vlastní cestou! Co je to s vámi Clearwatery? Proč mě prostě nemůžete nechat o samotě?
Seth, právě k nám přicházející zezadu, zakňučel; urazil jsem ho. Paráda.
Můžu být užitečná, nebo ne, Jaku?
Sám o sobě nejsi tolik otravný, smrade, ale jestli se ty a Leah dáte dohromady – jestli jediný způsob, jak se jí zbavit, je poslat tě domů… No, můžeš mi vyčítat, že budu chtít, abys odešel?
No tak, Leah, všechno kazíš!
Jo, já vím, řekla mu a ta myšlenka byla přeplněná tíhou jejího zoufalství.
Cítil jsem v těch třech slovech víc bolesti, než bych kdy hádal. Nechtěl jsem se tak cítit. Nechtěl jsem, aby se ona cítila tak hrozně. Jistě, smečka na ni byla tvrdá, ale ona to v sobě všechno nesla s hořkostí, kterou nakazila každou svoji myšlenku a činila tak bytí v její hlavě noční můrou.
Seth se také cítil provinile. Jaku… Nepošleš mě opravdu pryč, že ne? Leah není zlá. Fakt. Chci říct, že s ní můžeme okruh hlídky rozšířit. A tohle Sama dostane na sedm. Není šance, že by zahájil útok, když máme početní převahu. To je pravděpodobně dobře…
Víš, že nechci vést smečku, Sethe.
Tak nás neveď, navrhla Leah.
Odfrkl jsem. To zní naprosto dokonale. Tak běžte přímo domů.
Jaku, pomyslel si Seth. Já sem patřím. Mám rád upíry. Cullenovi rozhodně. Pro mě jsou to lidé a budu je chránit, protože se předpokládá, že to budeme dělat.
Možná, že ty sem patříš, smrade, ale tvoje sestra ne. A ona půjde, kdekoli jsi –
Krátce jsem se zastavil, protože jakmile jsem to řekl, něco jsem spatřil. Něco, na co se Leah snažila nemyslet.
Nikam by nešla.
Myslel jsem, že je to kvůli Sethovi, pomyslel jsem si nevrle.
Trhla sebou. Samozřejmě, jsem tu kvůli Sethovi.
A aby ses dostala od Sama.
Zaťala zuby. Nemusím se před tebou obhajovat. Prostě musím udělat, co jsem řekla. Patřím do tvé smečky, Jacobe. Tečka.
Odkráčel jsem od ní, vrčící.
Do hajzlu. Nikdy se jí nezbavím. Tak moc jako mě neměla v oblibě, tak moc jako se jí hnusili Cullenovi, tak šťastná jako by byla jít zabít všechny upíry právě teď hned, tak moc jako ji vytáčelo i přesto je muset ochraňovat – všechno z toho bylo nic ve srovnání s tím, jak se cítila, když se osvobodila od Sama.
Leah mě neměla ráda, takže mi nedalo takovou práci přát si, aby zmizela.
Milovala Sama. Stále. A přesvědčit ho, aby si přál, aby zmizela, bylo víc bolestivé, než kdyby s tím byla ochotná žít, a teď měla na výběr. Přijala by jakoukoli jinou možnost. Dokonce i když by to znamenalo nastěhovat se ke Cullenům jako jejich domácí mazlíček.
Nevím, jestli bych zašla tak daleko, pomyslela si. Snažila se, aby ta slova zněla tvrdě, útočně, ale v její přetvářce byly velké trhliny.
Podívej, Leah…
Ne, ty se podívej, Jacobe. Přestaň se o tom se mnou dohadovat, protože z toho nevzejde nic dobrého. Budu se ti držet z cesty, fajn? Udělám, cokoli chceš. Kromě vrácení se do Samovi smečky a bytí ubohé ex-přítelkyně, které se nemůže zbavit. Jestli chceš, abych odešla – znovu se posadila a zahleděla se mi do očí – budeš mě muset přinutit.
Vrčel jsem dlouhou, hněvivou minutu. Začínal jsem k Samovi cítit určité sympatie, navzdory tomu, co mě a Sethovi udělal. Není divu, že vždycky smečce rozkazoval. Jak jinak by se něco udělalo?
Sethe, budeš se na mě hodně zlobit, pokud zabiju tvoji sestru?
Na chvilku předstíral, že o tom přemýšlel. No… jo, nejspíš jo.
Povzdechl jsem si.
Fajn, tak potom, slečno Udělám-cokoli-chceš. Proč se neuděláš trochu užitečnou a neřekneš nám, co víš? Co se stalo po tom, co jsme minulou noc odešli?
Spousta vytí. Ale to jste nejspíš slyšeli. Bylo to tak hlasité, že nám chvilku trvalo, než jsme přišli na to, že už vás nemůžeme slyšet. Sam byl… Slova jí přestala poslouchat, ale mohli jsme to vidět v našich hlavách. Seth i já jsme se přihrbili. Po tom bylo celkem rychle jasné, že budeme muset věci znovu promyslet. Sam ze všeho nejdřív plánoval promluvit si dneska ráno s Radou starších. Předpokládali jsme, že se setkáme a vyřešíme plán hry. Mohla jsem říct, že se nechystal zahájit útok hned. S tebou a Sethem mimo a varovanýma pijavicema by to byla sebevražda. Nejsem si jistá, co budou dělat, ale kdybych byla pijavicí, nepotulovala bych se lesem sama. Lovecká sezóna na upíry začala.
Rozhodla ses vynechat to dnešní ranní setkání? zeptal jsem se.
Když jsme se rozcházeli z večerní hlídky, vyžádala jsem si povolení jít domů říct mámě, co se stalo –
Do hajzlu! Řekla jsi to mámě? zavrčel Seth.
Sethe, odsuň na chvilku ty sourozenecký blbosti. Pokračuj, Leah.
Takže jakmile jsem byla člověk, vzala jsem si chvilku, abych si věci pořádně promyslela. No, vlastně jsem si vzala celou noc. Vsadím se, že si ostatní myslí, že jsem usnula. Ale celá ta dvě-oddělené-smečky, dvě-oddělené-mysli-smeček věc mi dala hodně podmětů k probírání. Nakonec jsem zvážila Sethovo bezpečí a, ehm, ostatní přínosy proti představě změnění se na zrádce a čichání upířího smradu na kdo ví jak dlouho. Už víš, jak jsem se rozhodla. Nechala jsem mámě vzkaz. Očekávám, že uslyšíme, až to Sam zjistí…
Leah našpicovala uši na západ.
Jo, očekávám, že jo, souhlasil jsem.
Takže to je všechno. Co budeme dělat teď? zeptala se.
Ona i Seth se na mě netrpělivě podívali.
Tohle byl přesně ten druh věcí, které jsem nechtěl muset dělat.
Hádám, že prostě budeme dál dávat pozor. To je všechno, co můžeme. Ty by sis měla nejspíš zdřímnout, Leah.
Ty si spal zhruba tolik co já.
Myslíš, že budeš dělat, co jsi řekla?
Jasně. Postrašuje to, zabručela a potom zívla. No, to je jedno. To mě netíží.
Vezmu si hlídku, Jaku. Nejsem vůbec unavený. Seth byl tak šťastný, že jsem je nepřinutil jít domů, že téměř poskakoval vzrušením.
Jistě, jistě. Půjdu se přihlásit ke Cullenům.
Když Seth vyrazil po nové cestě vyšlapané ve vlhké půdě, Leah se za ním zamyšleně ohlédla.
Možná kolečko nebo dvě, předtím než zalehnu… Hej, Sethe, chceš vidět, kolikrát tě dokážu předběhnout?
NE!
Vyrazila za ním s tichým chechotem.
Bez účinku jsem zavrčel. Tolik ke klidu a míru.
Ale Leah se snažila – na Leah. Udržovala svůj úšklebek na minimu, jak se proháněla po okruhu, ale bylo nemožné neuvědomovat si její domýšlivé rozpoložení. Uvažoval jsem o všech těch „dva přidružení“ řečech. Opravdu to nebylo žádoucí, protože i jeden byl na moji mysl až moc. Ale pokud tam museli být tři z nás, bylo těžké vymyslet někoho, koho bych za ni okamžitě nevyměnil.
Paul? navrhla.
Možná, připustil jsem.
Zasmála se pro sebe, příliš nervózně a nabuzeně stát se uraženou. Zajímal jsem se, jak dlouho by jí mohlo potěšení ze Samovy ošemetné lítosti vydržet.
To bude můj cíl – být míň otravná než Paul.
Jo, pracuj na tom.
Když jsem byl několik jardů od paseky, přeměnil jsem se. Neplánoval jsem tady strávit moc času jako člověk. Ale stejně tak jsem neplánoval mít Leah v hlavě. Natáhl jsem si otrhané kraťasy a vykročil přes louku.
Dveře se otevřely ještě předtím, než jsem dorazil ke schodům a byl jsem překvapený, že raději něž Edwarda jsem viděl Carlisleho, vykročivšího ven, aby se se mnou setkal – jeho obličej vypadal vyčerpaně a poraženecky. Na chvíli mi zamrzlo srdce. Váhavě jsem zastavit, neschopný mluvit.
„Jsi v pořádku, Jacobe?“ zeptal se mě.
„Je Bella?“ vymáčkl jsem ze sebe.
„Ona je… na tom stejně jako minulou noc. Vyděsil jsem tě? Omlouvám se. Edward říkal, že přicházíš v lidské podobě a já vyšel ven přivítat tě, protože on ji nechtěl opustit. Je vzhůru.“
A Edward nechtěl ztratit ani kapku času s ní, protože už mu ho moc nezbývalo. Carlisle to neřekl nahlas, ale věděl to stejně dobře.
Byla to už docela doba, co jsem naposledy spal – před svojí poslední hlídkou. Teď jsem to naplno pocítil. Udělal jsem další krok, posadil se na schod na verandu a opřel se hlavou o zábradlí.
Pohybujíc se šustivě tiše, jak to dokázali jenom upíři, se Carlisle posadil na stejný schod jako já k druhému zábradlí.
„Včera v noci jsem nedostal šanci ti poděkovat, Jacobe. Nemáš tušení, jak moc oceňuji tvoje… slitování. Vím, že tvým záměrem bylo chránit Bellu, ale jsem ti zavázán i za bezpečí zbytku mé rodiny. Edward mi pověděl, co jsi musel udělat…“
„Nemluv o tom,“ zamručel jsem.
„Pokud si to tak přeješ.“
Seděli jsme mlčky. Mohl jsem slyšet ostatní v domě. Emmett, Alici a Jasper, mluvící tiše, vážnými hlasy v poschodí. Esme nemelodicky broukala v jiné místnosti. Rosalie a Edward dýchali blízko – nedokázal jsem říct, co to bylo, ale mohl jsem slyšet rozdíl v Bellině namáhavém funění. Mohl jsem také slyšet její srdce. Zdálo se… nepravidelné.
Bylo to, jakoby osud sešel z cesty, jen aby mě během dvaceti čtyř hodin přinutil udělat všechno, co jsem přísahal, že nikdy neudělám. Byl jsem tady, poflakující se kolem, čekající na její smrt.
Už jsem to víc nechtěl poslouchat. Mluvení bylo lepší než to.
„Ona je teď tvojí rodinou?“ zeptal jsem se Carlisleho. Všiml jsem si toho už předtím, když řekl, že jsem pomohl i zbytku jeho rodiny.
„Ano. Bella už je mi dávno dcerou. Milovanou dcerou.“
„Ale necháš ji zemřít.“
Byl ticho dost dlouho, abych mohl vzhlédnout. Jeho tvář byla opravdu velice vyčerpaná. Věděl jsem moc dobře, jak se cítil.
„Neumím si představit, co si kvůli tomu o mě musíš myslet,“ řekl nakonec. „Ale nemohu přehlížet její přání. Nebylo by správné učinit toto rozhodnutí za ni, nutit ji.“
Chtěl jsem na něj být naštvaný, ale dělal mi to těžším. Bylo to, jakoby na mě nazpátek házel moje vlastní slova. Zněla přesně jako předtím, ale teď nemohla být pravdivá. Ne když Bella umírala. Nicméně… Vzpomněl jsem si, jaké bylo ležet zlomený na zemi před Samem – nemít na výběr, ale být zapletený do vraždy někoho, koho jsem miloval. A Bella milovala věci, které by neměla.
„Myslíš si, že je tu nějaká šance, že to zvládne? Mám na mysli, jako upír a to všechno. Řekla mi o… o Esme.“
„Řekl bych, že v tomto směru je tu vždycky určitá šance,“ řekl potichu. „Viděl jsem upíří jed dělat zázraky, ale jsou případy, kdy už ani ten nemůže pomoci. Její srdce je teď příliš namáhané; pokud by mělo selhat… nebylo by nic, co bych dokázal udělat.“
Bellino srdce bušilo a ochabovalo, dodávajíc jeho slovům trýznivé zdůraznění.
Možná, že se Země začala točit pozpátku. Možná, že to by vysvětlilo, proč bylo všechno naprosto opačně než včera – jak jsem mohl doufat v tom, co kdysi vypadalo jako ta nejhorší věc na světě.
„Co jí ta věc dělá?“ zašeptal jsem. „Včera na tom byla tak špatně. Viděl jsem… hadičky a to všechno. Skrz okno.“
„Plod není slučitelný s jejím tělem. Zaprvé, je příliš silný, ale to by pravděpodobně nějakou dobu mohla snášet. Větším problémem je, že jí to neumožňuje dostávat živiny, které potřebuje. Její tělo odmítá všechny druhy výživy. Snažím se jí krmit nitrožilně, ale ona to prostě nevstřebává. Všechno ohledně jejího stavu je zrychlené. Sleduji ji – a ne jen ji, ale i plod – jak hladoví k smrti. Nedokážu to zastavit ani zpomalit. Nemůžu přijít na to, co to chce.“ Jeho unavený hlas se na konci zlomil.
Cítil jsem se úplně stejně jako včera, když jsem spatřil ty černé skvrny na jejím břiše – zuřivě a trochu bláznivě.
Sevřel jsem ruce do pěstí, abych ovládnul třesení. Nenáviděl jsem tu věc, která jí ubližovala. Tomu monstru prostě nestačilo mlátit ji zevnitř. Ne, muselo ji to také vyhladovět. Pravděpodobně jen hledalo něco, do čeho by mohlo zabořit zuby – a vycucnout to do sucha. Dokud to ještě nebylo dostatečně velké, aby zabilo někoho jiného, spokojilo se s vysáváním Bellina života.
Mohl jsem jim říct úplně přesně, co to chtělo: smrt a krev, krev a smrt.
Moje kůže byla rozpálená. Pomalu jsem nadechoval a zase vydechoval, soustředíc se na uklidnění se.
„Přál bych si, abych měl lepší představu o tom, co přesně to je,“ zašeptal Carlisle. „Plod je dobře chráněný. Nebyl jsem schopný vytvořit snímek z ultrazvuku. Pochybuji, že je nějaká šance dostat skrz zárodečnou blánu jehlu, ale by Rosalie stejně v žádném případě nesouhlasila, abych to zkusil.“
„Jehlu?“ zamumlal jsem. „Na co by to bylo?“
„Dozvěděl bych se více o plodu, dokázal bych lépe odhadnout, čeho to bude schopné. Co bych dal za trošku zárodečné tekutiny. Kdybych znal byť jen chromozomový počet…“
„Ztrácím se, doktore. Mohl by jsi to zjednodušit?“
Krátce se uchichtnul – dokonce i jeho smích zněl vyčerpaně. „Jistě. Jak daleko jste v biologii? Už jste se učili o chromozomových párech?“
„Myslím, že jo. Máme jich dvacet tři, ne?
„Lidé ano.“
Zamrkal jsem. „Kolik jich máte vy?“
„Dvacet pět.“
Na vteřinu jsem se zamračil na svoje pěsti. „Co to znamená?“
„Myslel jsem, že to znamená, že naše druhy jsou téměř kompletně rozdílné. Méně příbuzné než je lev s domácí kočkou. Ale tento nový život – no, nasvědčuje to tomu, že jsme více geneticky slučitelní, než jsem se domníval.“ Smutně si povzdechl. „Nevěděl jsem, že je potřeba je varovat.“
Také jsem si povzdechl. Bylo snadné nenávidět Edwarda z té stejné nevědomosti. Stále jsem ho za to nenáviděl. Ale nebylo snadné chovat stejné city ke Carlislovy. Možná protože v Carlislově případě jsem neoplýval deseti odstíny žárlivosti.
„Možná by pomohlo vědět, jaký byl počet – zdali má plod blíže k nám nebo k ní. Vědět, co očekávat.“ Potom pokrčil rameny. „A možná by to nepomohlo ničemu. Nejspíš si jenom přeji mít něco ke studiu, něco k dělání.“
„Zajímalo by mě, jaké jsou moje chromozomy,“ zamumlal jsem namátkou. Znovu jsem přemýšlel o těch olympijských testech na steroidy. Dělali by analýzu DNA?
Carlisle rozpačitě zakašlal. „Ty máš dvacet čtyři párů, Jacobe.“
Pomalu jsem se otočil a upřeně se na něj zahleděl, zvedajíc obočí.
Vypadal zahanbeně. „Byl jsem… zvědavý. Opovážil jsem se, když jsem tě minulý červen ošetřoval.“
Chvilku jsem o tom přemýšlel. „Nejspíš my mě to mělo pěkně nasrat. Ale ve skutečnosti je mi to totálně putna.“
„Omlouvám se. Měl jsem se zeptat.“
„To je v pohodě. Neměl jsi v úmyslu mě zranit.“
„Ne, přísahám, že jsem tě nechtěl zranit. Bylo to jenom… Shledávám tvůj druh fascinujícím. Domnívám se, že prvky upírské přirozenosti se pro mě v průběhu století staly mírně otřepané. Tvoje odlišnost od lidí je zajímavá mnohem víc. Téměř magická.“
„Čáry máry fuk,“ zabručel se. Byl přesně jako Bella se všemi těmi magickými nesmysly.
Carlisle se zasmál dalším vyčerpaným smíchem.
Potom jsme v domě zaslechli Edwardův hlas a oba se odmlčeli, abychom mohli poslouchat.
„Hned budu zpátky, Bello. Chci si na chvilku promluvit s Carlislem. Vlastně, Rosalie, vadilo by ti doprovodit mě?“ Edward zněl nějak jinak. V jeho mrtvém hlasu se objevilo zrníčko života. Jiskra něčeho. Ne doslova naděje, možná spíš touhy po ní.
„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se Bella chraptivě.
„Nic, kvůli čemu by ses měla trápit, lásko. Zabere to jen vteřinu. Prosím, Rose?“
„Esme?“ zavolala Rosalie. „Mohla by jsi za mě dohlédnout na Bellu?“
Zaslechl jsem šepot větru, jak Esme přiletěla dolů po schodech.
„Samozřejmě,“ řekla.
Carlisle se posunul, otočíc se s netrpělivým pohledem ke dveřím. Nejdřív vyšel ven Edward, těsně následován Rosalií. Jeho obličej už nebyl mrtvý, stejně jako jeho hlas. Zdál se intenzivně soustředěný. Rosalie vypadala podezíravě.
Edward za ní zavřel dveře.
„Carlisle,“ zašeptal.
„Ano, Edwarde?“
„Možná jsme na to šli ze špatného konce. Poslouchal jsem vás s Jacobem a když jsi mluvil o tom, co… plod chce, Jacob měl poutavou myšlenku.“
Já? Co jsem si myslel? Kromě očividné zášti k té věci? Přinejmenším jsem v tom nebyl sám. Mohl jsem říct, že Edward prožíval krušné časy s používání termínu tak mírného, jako byl plod.
„Ve skutečnosti jsme se na to vůbec nepodívali z tohoto úhlu,“ pokračoval Edward. „Pokoušeli jsme se dát Belle, co potřebuje. A její tělo to přijímalo stejně dobře, jako by to dělalo jedno z našich. Možná jsme měli nejdřív zaměřit na potřeby… plodu. Možná, že pokud to dokážeme uspokojit, budeme jí schopni účinněji pomoci.“
„Nerozumím ti, Edwarde,“ přiznal Carlisle.
„Přemýšlej o tom, Carlisle. Pokud je ta stvůra víc upír než člověk, zkus hádat, čeho se dožaduje – čeho se mu nedostává? Jacob na to přišel.“
Vážně? Přehrál jsem si celou konverzaci, snažíc si vybavit, jaké myšlenky jsem si nechal pro sebe. Vzpomněl jsem si ve stejnou chvíli, jako Carlisle pochopil.
„Oh,“ řekl ohromeně. „Myslíš si, že to je… žíznivé?“
Rosalie bez dechu zasyčela. Už víc nebyla podezřívavá. Její nechutně dokonalou tvář ozářilo pochopení, její oči se rozšířily vzrušením. „Samozřejmě,“ zamumlala. „Carlisle, máme přece stranou pro Bellu ten typ nula negativní. Je to dobrý nápad,“ přidala, ale nepodívala se ne mě.
„Hmm.“ Carlisle si přiložil ruku k bradě, ztracený ve vlastních myšlenkách. „Jsem zvědavý… A pak, jaký bude nejlepší způsob k podávání…“
Rosalie zakroutila hlavou. „Nemáme čas být nápadití. Podle mě bychom měli začít tradiční cestou.“
„No tak moment,“ zašeptal jsem. „Zpomal. Mluvíte – mluvíte o nucení Belly pít krev?“
„Byl to tvůj nápad, pse,“ řekla Rosalie, mračící se na mě, aniž by se na mě skutečně podívala.
Ignoroval jsem ji a sledoval Carlisleho. Ten stejný přízrak naděje, který měl ve tváři Edward, se teď nacházel v doktorových očích. Spekulujíc našpulil rty.
„To je prostě…“ nemohl jsem najít to správné slovo.
„Nestvůrné?“ navrhl Edward. „Odporné?“
„Víc než dost.“
„Ale co když jí to pomůže?“ zašeptal.
Rozzlobeně jsem zatřásl hlavou. „Co budete dělat, strčíte jí hadičku dolů krkem?“
„Zamýšlím se jí zeptat, co si o tom myslí. Jen jsem to chtěl probrat nejprve s Carlislem.“
Rosalie přikývla. „Pokud jí řekne, že by to možná mohlo pomoci dítěti, bude ochotná udělat cokoli. Dokonce i kdybychom je museli krmit hadičkou.“
A potom jsem si uvědomil – když jsem zaslechl, jak její hlas dostal všechnu tu sladkost, když řekla slovo dítě – že ta bloncka by souhlasila s čímkoli, co by pomohlo tomu život sajícímu monstru. Tak o tohle tu šlo, to byl ten záhadný faktor, který ty dvě spojil? Chtěla Rosalie dítě?
Koutkem oka jsem zahlédl, jak Edward nepřítomně, krátce přikývl, ani se nedívajíc mým směrem. Ale věděl jsem, že odpovídal na moji otázku.
No ne, nikdy by mě nenapadlo, že Barbie ledová královna by měla mateřskou stránku. Tolik k ochraně Belly – Rosalie jí tu hadičku pravděpodobně narve dolů krkem sama.
Edwardovi rty vytvořily úzkou čáru a já věděl, že jsem měl opět pravdu.
„No, nemáme čas tady posedávat a debatovat o tom,“ řekla Rosalie netrpělivě. „Co si myslíš, Carlisle? Měli bychom to zkusit?“
Carlisle se zhluboka nadechl a vyskočil na nohy. „Zeptáme se Belly.“
Bloncka se samolibě usmála – no jasně, jestli to bylo na Belle, přistoupí na to.
Vytáhnul jsem se do schodů a následoval je, když zmizeli v domě. Nebyl jsem si jistý proč. Možná jen chorobná zvědavost. Bylo to jako v horroru. Příšery a krev všude, kam se podíváš.
Možná jsem prostě nedokázal odolávat dalšímu volání mých zužujících se drogových zásob.
Bella ležela natažená na nemocniční posteli, břicho se jí tyčilo pod přikrývkou. Vypadala jako z vosku – bez barvy a tak nějak průhledně. Mohli byste si myslet, že už byla mrtvá, nebýt toho nepatrného pohyb hrudníku, její mělké dýchání. A pak její oči vyhledaly nás čtyři s vyčerpanou podezíravostí.
Ostatní už byly u ní, přeplujíc místnost náhlým pohybem. Bylo hrůzostrašné to pozorovat. Loudal jsem se vpřed vysoce pomalou chůzí.
„Co se děje?“ požadovala vysvětlení Bella svým chraptivým šepotem. Její vosková ruka sebou trhla vzhůru – jak se snažila ochránit její břicho ve tvaru balónu.
„Jacob měl nápad, který ti možná pomůže,“ řekl Carlisle. Přál jsem si, aby mě z toho vynechal. Nic jsem nenavrhl. Ať si všechny zásluhy nechá její krev sající manžel, patřily mu. „Nebude to… příjemné, ale-“
„Ale pomůže to děťátku,“ přerušila ho horlivě Rosalie. „Vymysleli jsme lepší způsob, jak ho nakrmit. Snad.“
Bella zamrkala. Potom vykašlala slabý úsměv. „Ne příjemné?“ zašeptala. „Sakra, to mohla být příjemná změna.“ Prohlížela si trubičku zastrčenou do její paže a znovu zakašlala.
Bloncka se rozesmála s ní.
Ta holka vypadala, jakoby jí zbývaly jen hodiny a nepochybně musela mít bolesti, ale stále vtipkovala. Typická Bella. Snažíc se uklidnit napětí, zlepšit to pro všechny ostatní.
Edward prošel kolem Rosalie, jeho napjatého výrazu se humor ani nedotkl. Za to jsem byl rád. Pomáhalo, jenom trošičku, že to snášel hůř než já. Vzal ji za ruku, kterou nechránila svoje oteklé břicho.
„Bello, lásko, chceme tě požádat, abys udělal něco nestvůrného,“ řekl, použijíc ta stejná přídavná jména, která nabídl mě. „Odporného.“
No, přinejmenším jí to sdělil hezky na rovinu.
Mělce, nervózně se nadechla. „Jak hrozného?“
Odpověděl jí Carlisle. „Myslíme si, že plod má možná chutě bližší našim než tvým. Myslíme si, že je žíznivý.“
Zamrkala. „Oh. Oh.“
„Tvůj stav – stavy vás obou – se rychle zhoršují. Nemáme času nazbyt, abychom mohli přijít s příjemnějším způsobem, jak to udělat. Nejrychlejší cesta, jak vyzkoušet teorii-“
„Mám to vypít,“ zašeptala. Mírně přikývla – stěží měla dost energie na malý pohyb hlavou. „To dokážu udělat. Nácvik do budoucnosti, ne?“ Jakmile se podívala na Edwarda, její bezbarvé rty se stáhly do chabého úsměvu. Neusmál se nazpátek.
Rosalie začala netrpělivě podupávat špičkou. Ten zvuk mi opravdu lezl na nervy. Zajímalo mě, co by dělala, kdybych ji teď prohodil zdí.
„Takže, kdo mi chytne grizzliho?“ zašeptala Bella.
Carlisle a Edward si vyměnili rychlí pohled a Rosalie přestala podupávat.
„Co?“ zeptala se Bella.
„Bude to víc efektivní zkouška, když to vezmeme přímo, Bello,“ řekl Carlisle.
„Pokud plod touží po krvi,“ vysvětlil Edward, „není to po zvířecí.“
„Nebude v tom pro tebe rozdíl, Bello. Nemysli na to,“ povzbuzovala ji Rosalie.
Belliny oči se rozšířily. „Kdo?“ vydechla a její upřený pohled přeskočil na mě.
„Nejsem tu jako dárce, Bells,“ zabručel jsem. „Mimo to, ta věc jde po lidské krvi a já si nemyslím, že moje by se dala použít –“
„Máme krev po ruce,“ řekla jí Rosalie, skočíc mi do řeči dřív, než jsem skončil, jako bych tam vůbec nebyl. „Pro tebe – jen pro případ. Vůbec se kvůli tomu netrap. Bude to v pořádku. Mám z toho dobrý pocit, Bello. Myslím si, že děťátku bude mnohem lépe.“
Bella si pohladila břicho.
„No,“ zaskřehotala sotva slyšitelně. „Já umírám hlady, takže se vsadím, že on taky.“ Snažila se o další vtip. „Jdeme na to. Můj první upíří čin.“
13. Fajn věc, mám silnej žaludek
Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartujíc do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?
Edward zůstal v pokoji, držíc Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.
Ne, tohle nebylo přesládlé, ale o to těžší bylo to pozorovat.
Věděl jsem, jak se cítila Leah – musel jsem to vídat celou tu dobu. Musel jsem to poslouchat v Samově hlavě. Samozřejmě, že jsme se kvůli ní všichni cítili hrozně, nebyli jsme netvoři - rozhodně ne v tomhle smyslu. Ale nejspíš jsme ji vinili z toho, jakým způsobem to překonávala. Rozdávala rány každému, kdo se k ní jen přiblížil, pokoušejíc se učinit nás všechny stejně tak nešťastnými, jako byla ona sama.
Už nikdy bych ji znovu neobviňoval. Jak by mohlo někomu pomoci rozšiřovat tento druh utrpení kolem? Jak by někdo mohl nezkusit uvolnit něco málo z té zátěže strkáním malého dílku do všech ostatních v okolí?
A pokud to znamenalo, že jsem musel mít smečku, jak jsem ji mohl vinit z toho, že mi vzala moji svobodu? Udělal bych to samé. Kdyby existovala cesta, jak uniknout té bolesti, udělal bych to.
Rosalie po chvíli seskočila z poschodí, letíc skrz místnost jako ostrý vánek, rozšiřujíc kolem palčivý zápach. Zastavila se v kuchyni a já zaslechl vrzání dveří od kredence.
„Ne viditelně, Rosalie,“ zabručel Edward. Protočil oči.
Bella vypadala zvědavě, ale Edward na ni jenom zakroutil hlavou.
Rosalie proletěla zpět skrz pokoj a znovu zmizela.
„Tohle byl tvůj nápad?“ zašeptala Bella. Její hlas byl těžkopádný, jak se pokoušela mluvit dostatečně hlasitě, abych to mohl slyšet. Zapomněla, že jsem slyšel znamenitě. Svým způsobem jsem měl rád, jak se – velice často – zdálo, že kompletně zazdila fakt, že jsem nebyl tak úplně člověk. Přiblížil jsem se k ní, aby se nemusela tak namáhat.
„Neházej vinu za to na mě. Tvůj upír jenom ukradl sarkastické komentáře z mé hlavy.“
Nepatrně se usmála. „Neočekávala jsem, že tě zase uvidím.“
„Jo, nápodobně.“
Cítil jsem se divně, jen tam tak stát, ale upíři odsunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařským přístrojům. Tušil jsem, že je to ani v nejmenším neobtěžovalo – nebyl moc velkej rozdíl v sezení a stání, když jste byli kus šutru. Mě by to ostatně taky nevadilo, nebýt toho, že jsem byl tak neskutečně unavený.
„Edward mi řekl, co jsi musel udělat. Je mi to líto.“
„To je v pohodě. Bylo pravděpodobně jen otázkou času, než bych vybuchnul nad nějakým Samovým rozkazem,“ zalhal jsem.
„A Seth,“ zašeptala.
„Ten je ve skutečnosti šťastný, že může pomoct.“
„Nesnáším, když ti působím problémy.“
Zasmál jsem se – znělo to víc jako štěkání než jako smích.
Slabě si povzdechla. „Hádám, že to není nic nového, co?“
„Ne, ve skutečnosti ne.“
„Nemusíš zůstávat a sledovat to,“ řekla, stěží hovoříc.
Mohl jsem odejít. A byl to pravděpodobně zatraceně dobrej nápad. Ale kdybych to udělal, s tím jak teď vypadala, mohl bych chybět u posledních patnácti minutách jejího života.
„Vlastně nemám na práci nic zajímavějšího,“ řekl jsem ji, snažíc se nevpustit do svého hlasu emoce. „Od té doby, co se k nám přidala Leah, je být vlkem mnohem míň atraktivní.“
„Leah?“ zalapala po dechu.
„Ty si jí to neřekl?“ obrátil jsem se zmateně na Edwarda.
Jenom pokrčil rameny bez toho, aby uhnul očima z její tváře. Evidentně to pro něj nebyla moc vzrušující novinka, rozhodně ne něco, co by stálo za zahrnutí do výčtu událostí, které se přihodily.
Bella to nevzala tak lehce. Zdálo se, že pro ni to byla vrcholně špatná zpráva.
„Proč?“ vydechla.
Nechtěl jsem zabřednout do té nekonečně dlouhé románové verze, tak jsem to zkrátil na minimum. „Aby hlídala Setha.“
„Ale Leah nás nenávidí,“ zašeptala.
Nás. Krása. Všiml jsem se si obav, které se jí zmocnily.
„Leah nebude nikoho otravovat.“ Kromě mě. „Je teď v mojí smečce,“ – ušklíbl jsem se nad těmi slovy – „takže následuje moje vedení.“
Fuj.
Bella nevypadala přesvědčeně.
„Jsi vystrašená z Leah, ale jsi nejlepší kámoška s psychopatickou blondýnou?“
Z druhého poschodí se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyšela mě. Co víc si přát?
Bella se na mě zamračila. „Ne. Rose… chápe.“
„Jo,“ zavrčel jsem. „Chápe, že umíráš a nezajímá ji to, dokud je ten mutantní zplozenec mimo nebezpečí.“
„Přestaň se chovat jako pitomec, Jacobe,“ zašeptala.
Vypadala příliš slabě na to, aby se tak rozčilovala. Raději jsem se zkusil usmát. „Říkáš to, jakoby to snad bylo možný.“
Bella se chvilku snažila mi můj úsměv neopětovat, ale nakonec si nedokázala pomoct; koutky křídových rtů se jí zvedly.
A potom přišel Carlisle a ta psychouška, odpovídajíc tak na nevyslovený dotaz, kam se vlastně poděli. Carlisle měl v ruce bílý, umělohmotný kelímek – ten druh s víčkem a ohebným brčkem. Oh – ne viditelně; konečně jsem to chápal. Edward nechtěl, aby Bella musela myslet na to, co dělala, o nic víc než bylo nezbytné. A to se povedlo, protože vůbec nešlo vidět, co to v tom kelímku vlastně je. Ale já to mohl cítit.
Carlisle zaváhal, ruku s kelímkem napůl nataženou, když si všimnul Bellina vyplašeného pohledu.
„Mohli bychom zkusit jiný způsob,“ řekl jí tiše.
„Ne,“ zašeptala Bella. „Nejdřív zkusím tohle. Nemáme čas…“
Zpočátku jsem si myslel, že ji to konečně trklo a strachovala se o sebe, ale potom se její ruka slabě zachvěla, jak si chtěla pohladit břicho.
Bella se natáhla a vzala si od něj ten kelímek. Ruka se jí trochu třásla, až jsem z kelímku slyšel tlumené cákání, jak jeho obsah narážel na stěny nádoby. Pokusila se opřít o loket, ale mohla stěží zvednout hlavu. Když jsem pozoroval, jak slabou se stala za méně než den, po páteři mi sjel náznak žáru.
Rosalie položila Belle ruku kolem ramen, podpírajíc také její hlavu, jako se to dělává s novorozencem. Ta bloncka byla z těch mimin úplně hotová.
„Díky,“ zašeptala Bella. Její oči přeskakovaly z jednoho z nás na druhého. Stále vnímala dost na to, aby se cítila rozpačitě. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, vsadil bych se, že by zčervenala až za ušima.
„Nevšímej si jich,“ zamumlala k ní Rosalie.
To mě přinutilo cítit se nepříjemně. Měl jsem odejít, když mi Bella tu příležitost nabízela. Nehodil jsem se sem, být tohohle součástí. Přemýšlel jsem o tom, jak odtamtud vypadnout, ale potom jsem si uvědomil, že takový pohyb by to Belle jenom ztížil – bylo by pro ní obtížnější tím projít. Usoudila by, že jsem byl příliš znechucený, než abych zůstal. Což byla skoro pravda.
Ale stejně. I když se nebudu hlásit k odpovědnosti za tenhle nápad, nechtěl jsem zapříčinit ani jeho selhání.
Bella zvedla kelímek k obličeji a přičichla ke konci brčka. Trhla sebou a zašklebila se.
„Bello, miláčku, můžeme najít jednodušší způsob,“ řekl Edward, natahujíc ruku pro kelímek.
„Zacpi si nos,“ navrhla Rosalie. Zlostně hleděla na Edwardovu ruky, jakoby ho snad přes ni chtěla prásknout. Přál jsem si, aby to udělala. Vsadil bych se, že by to Edward nenechal jen tak a já umíral touho vidět, jak by bloncka přišla o končetinu.
„Ne, to není tím. Prostě to jen-“ Bella se zhluboka nadechla. „Voní to dobře,“ přiznala tichounce.
Ztěžka sem polknul, bojujíc, aby se mi znechucení neodráželo v obličeji.
„To je dobře,“ řekla Rosalie Belle nedočkavě. „To znamená, že jsme na správné stopě. Zkus to.“ Výraz na bloncčině tváři se změnil a já byl překvapený, že nepřešela do oslavného tance.
Bella si zasunula brčko mezi rty, pevně semknula oči a nakrčila nos. Slyšel jsem pohyby krve v kelímku, když se její ruka roztřásla. Chvilku usrkávala, a potom tiše zasténala, oči stále zavřené.
Edward a já jsme k ní vykročili ve stejnou chvíli. Pohladil ji po tváři a já zatnul ruce za zády.
„Bello, lásko-“
„Jsem v pořádku,“ zašeptala. Otevřela oči a vzhlédla k němu. Její výraz byl… provinilý. Omluvný. Prosebný. Vyděšený. „Taky to dobře chutná.“
Žaludeční kyseliny mi pěnily v břichu a hrozily vylitím se z mého těla.
„To je dobře,“ zopakovala Rosalie, stále téměř tančící. „Dobré znamení.“
Edward přitiskl ruku na Bellinu tvář, prsty kopírujíc tvar jejích křehkých kostí.
Bella si povzdechla a znovu přiložila rty k brčku. Tentokrát skutečně sála. Tohle jednání nebylo tak oslabené jako všechno ostatní kolem ní.
„Co tvoje břicho? Nezvedá se ti žaludek?“ zeptal se Carlisle.
Bella zakroutila hlavou. „Ne, není mi špatně,“ zašeptala. „To je hlavní, ne?“
Rosalie se ještě víc rozzářila. „Výborně.“
„Myslím, že na tohle je trochu brzy, Rose,“ zamumlal Carlisle.
Bella polkla další várku krve. Potom se bleskově podívala na Edwarda. „Zkazí mi to skóre?“ zašeptala. „Nebo začneme počítat až potom, co budu upír?“
„Nikdo nic nepočítá, Bello. A v každém případě kvůli tomu nikdo nezemřel.“ Usmál se, ale postrádalo to jakékoli známky života. „Tvůj záznam je stále čistý.“
Nestíhal jsem je sledovat.
„Vysvětlím ti to později,“ řekl Edward tak tiše, že jeho slova téměř splynula s jeho dýcháním.
„Cože?“ zašeptala Bella.
„Mluvil jsem si sám pro sebe,“ zalhal hladce.
Pokud uspěl s tímhle, když Bella žila, nebude schopný z toho tak lehce vyváznout, až budou její smysly stejně bystré jako ty jeho. Bude muset zapracovat na upřímnosti.
Edwardovy rty sebou cukly, bojujíc s úsměvem.
Bella si usrkla několik dalších loků, hledíc upřeně kolem nás směrem k oknu. Pravděpodobně předstírala, že jsem tam nebyli. Nebo možná jen já. Nikdo jiný z této skupiny by nebyl znechucený z toho, co dělala. Právě naopak – prodělávali nejspíš těžké časy, aby jí nevyrvali ten kelímek z ruky.
Edward protočil oči.
Proboha, jak s ním někdo mohl vydržet bydlet? Byla opravdu škoda, že nemohl slyšet Bellyny myšlenky. Potom by ji těmahle sračkama taky štval a unavil by ji.
Krátce se uchichtl. Bellyny oči okamžitě přeskočily k němu a napůl se usmála nad humorem zračícím se mu ve tváři. Tipoval bych, že poslední dobou ho takhle nevídala zrovna často.
„Něco vtipného?“ nadechla se.
„Jacob,“ odpověděl jí.
Zběžně si mě prohlédla s dalším unaveným úsměvem. „Jo, Jake je číslo,“ souhlasila.
Ohromný, teď jsem byl ještě dvorní šašek. „Bada bing,“ zamumlal jsem s v chabé imitaci vtipu.
Znovu se usmála a dopřála si z kelímku další doušek. Trhnul jsem sebou, když do brčka vstoupil pouze vzduch, způsobujíc tak hlasitý sací zvuk.
„Zvládla jsem to,“ řekla, znějíc potěšeně. Její hlas byl jasnější – hrubý, ale poprvé za dnešek to nebyl šepot. „Když to udržím v sobě, Carlisle, vytáhneš ze mě ty jehly?“
„Jakmile to bude možné,“ slíbil. „Upřímně, tam kde jsou stejně nedělají zase tolik dobrého.“
Rosalie pohladila Bellu po čele a vyměnila si s ní letmý pohled plný naděje.
Všichni to mohli vidět – kelímek plný lidské krve způsobil okamžitý rozdíl. Vracela se jí barva – její voskové tváře dostaly slabě růžový nádech. Už nevypadala, že by od Rosalie nadále potřebovala takové množství opory. Dýchalo se jí snadněji a přísahal bych, že tlukot jejího srdce byl silnější, více stabilní.
Všechno se zlepšilo.
Příznak naděje v Edwardových očích se přeměnil do něčeho skutečného.
„Chtěla by si ještě?“ naléhala Rosalie.
Belle klesla ramena.
Než k ní Edward promluvil, probodl Rosalii pohledem. „Nemusíš pít víc hned teď.“
„Jo, já vím. Ale… já chci,“ přiznala zachmuřeně.
Rosalie proplétala svoje hubené, špičaté prsty skrz Belliny rovné vlasy. „Nemusíš se kvůli tomu cítit trapně, Bello. Tvoje tělo po tom prahne. Všichni to chápeme.“ Její tón byl nejdřív konejšivý, ale potom ostře dodala: „A každý kdo ne, by tady neměl být.“
Evidentně to směřovalo ke mně, ale nenechal jsem se od té bloncky vytočit. Byl jsem šťastný, že se Bella cítila lépe. Takže co když to obnášelo, že jsem byl naprosto znechucený? Bylo to, jako bych nic neřekl.
Carlisle si vzal od Belly kelímek. „Hned jsem zpátky.“
Zatímco zmizel, Bella upřela svůj pohled na mě.
„Jaku, vypadáš otřesně.“
„Ty máš co říkat.“
„Vážně – kdy jsi se naposledy vyspal?“
Chvilku jsem o tom popřemýšlel. „No, vlastně si nejsem úplně jistej.“
„Ou, Jaku. Teď si zahrávám i s tvým zdravím. Nebuď hloupej.“
Zaťal jsem zuby. Tak ona se kvůli nějakému monstru mohla nechat zabíjet, ale mě nebylo dovoleno vynechat několik nocí spánku, abych sledoval, jak to dělala?
„Odpočiň si trochu, prosím,“ pokračovala. „Nahoře je pár postelí – můžeš si vybrat kteroukoli z nich.“
Výraz na Rozáliině tváři ujasnil, že v jedné z nich bych rozhodně vítaný nebyl. V každém případě mi vrtalo hlavou, na co ta asi tak ta Bezesná kráska potřebovala postel. Byla jen tak majetnická na svoje věci?
„Díky, Bells, ale radši budu spát na zemi. Daleko od smradu, však víš.“
Ušklíbla se. „Jasně.“
Potom se vrátil Carlisle a Bella se roztržitě natáhla pro krev, jakoby myslela na něco jiného. S tím stejným roztěkaným výrazem začala nasávat.
Opravdu vypadala lépe. Vytáhla se nahoru do sedu, dávajíc pozor na hadičky. Rosalie se vznášela vedle ní, připravená ji chytit, kdyby zavrávorala. Ale Bella ji nepotřebovala. Mezi polykáním se pokaždé zhluboka nadechla a rychle vyprázdnila druhý kelímek.
„Jak se cítíš teď?“ zeptal se Carlisle.
„Není mi zle. Spíš tak nějak hladově… jenom si nejsem jistá, jestli jsem spíš hladová nebo žíznivá, chápeš?“
„Carlisle, jen se na ni podívej,“ zamumlala Rosalie maximálně namyšleně. „Tohle její tělo evidentně chce. Měla by se napít ještě.“
„Je stále člověk, Rosalie. Potřebuje také jídlo. Dejme jí chvilku, abychom se přesvědčili, jak to na ní působí a potom bychom mohli zkusit nějaká normální jídlo. Máš na něco obzvláště chuť, Bello?“
„Vajíčka,“ vyhrkla okamžitě a vyměnila si s Edwardem významný pohled doprovázený úsměvem. Jeho úsměv byl stále chatrný, ale v obličeji měl více života než předtím.
Mrknul jsem a téměř zapomněl, jak znovu otevřít oči.
„Jacobe,“ zašeptal Edward. „Opravdu by ses měl vyspat. Jak řekla Bella, samozřejmě můžeš zůstat tady, ačkoli venku by ses cítil pravděpodobně víc uvolněně. Nemusíš se ničeho obávat – slibuji, že jestli bude potřeba, vyhledám tě.“
„Jasně, jasně,“ zamumlal jsem. Teď když se zdálo, že má Bella několik dalších hodin, jsem mohl beztrestně utéct. Jít se schoulit někam pod stromy… Dost daleko aby tam ten pach nedosahoval. Kdyby se něco pokazilo, pijavice by mě vzbudila. Dlužil mi to.
„To rozhodně,“ souhlasil Edward.
Kývl jsem a položil ruku na Bellinu. Byla ledově chladná.
„Vypadáš líp,“ řekl jsem.
„Díky, Jacobe.“ Obrátila ruku a stiskla tu moji. Cítil jsem její tenký svatební prsten, který jí volně jezdil na kostnatém prstě.
„Dejte jí deku nebo něco,“ zamumlal jsem, jakmile jsem se otočil ke dveřím.
Ještě než jsem se stačil pohnout, ranní vzduch protnulo zdvojené vytí. Nebylo pochyb o naléhavém charakteru toho zvuku. Tentokrát žádné nedorozumění.
„Zatraceně,“ zavrčel jsem a vrhl jsem se skrz dveře ven. Odrazil jsem se z verandy a uprostřed letu dovolil tomu ohni mě rozervat. Ozval se ostrý trhající zvuk, jak se z mých šortek staly cáry látky. Sakra. Tohle byl jediný kus oblečení, který jsem měl. Ale teď na tom nezáleželo. Dopadl jsem na tlapy a odstartoval na západ.
Co se děje? křičel jsem ve své hlavě.
Přicházejí, odpověděl Seth. Přinejmenším tři.
Rozdělili se?
Běžím rychlostí světla zpátky k Sethovi, slíbila Leah. Cítil jsem, jak jí vzduch proudil skrz plíce, když se přinutila k prakticky neuvěřitelné rychlosti. Les kolem ní se jenom míhal. Zatím se nezdá, že by chtěli zaútočit.
Sethe, nevyzívej je. Počkej na mě.
Zpomalují. Ahr – je tak divný nebýt schopnej je slyšet. Myslím…
Co?
Myslím, že zastavili.
Počkej na zbytek smečky.
Pšš. Cítíte to?
Vstřebal jsem jeho pocity. Sotva patrné, nehlučné tetelení se vzduchu.
Někdo se změnil?
Vypadá to tak, souhlasil Seth.
Leah se přiřítila na malé otevřené prostranství, kde Seth čekal. Hrabala drápy do země a vrčela jako závodní auto.
Kryju ti záda, brácho.
Přicházejí, řekl Seth nervózně. Pomalu. Jdou.
Jsem skoro tam, řekl jsem jim a pokoušel se letět jako Leah. Bylo příšerné být od nich oddělený s potencionálním nebezpečím blíž jim nežli mě. To bylo špatně. Měl bych být s nimi, mezi nimi, ať už se blížilo cokoli.
Podívejme, kdo si to najednou hraje na tatínka, pomyslela si Leah kysele.
Soustřeď se, Leah.
Čtyři, rozhodl Seth. Ten smrad slyšel víc než skvěle. Tři vlci, jeden člověk.
Konečně jsem dosáhl malé mýtiny a okamžitě se přesunul k nim. Seth si úlevně oddech a napřímil se na svém místě po mém pravém boku. Leah po mé levici vypadala trochu méně nadšeně.
Takže teď jsem až pod Sethem, zabručela pro sebe.
Kdo dřív přijde, ten dřív mele, pomyslel si Seth samolibě. Ale kromě toho, nikdy předtím jsi nebyla Alphův Třetí. Takže jsi stejně povýšila.
Být pod soplošským bráchou není povýšení.
Pšš! okřiknul jsem je. Je mi putna, kde stojíte. Zavřete klapačky a připravte se.
O pár vteřin později jsme je spatřili, jdoucí pomalu, přesně jak si Seth myslel. Jared v popředí jako člověk zvedl ruce. Paul, Quil a Collin kráčeli za ním jako vlci. V jejich držení těla nebyly žádné známky připravovaného útoku. Loudali se za Jaredem, uši vztyčené, ostražití ale klidní.
Avšak… bylo zvláštní, že by Sam poslal Collina spíš než Embryho. To bych já neudělal, kdybych posílal diplomatickou skupinu na nepřátelské území. Neposlal bych děcko. Poslal bych zkušeného bojovníka.
Rozptýlení? napadlo Leah.
Postupovali Sam, Embry a Brady sami? To se mi nezdálo pravděpodobné.
Chceš, abych to ověřila? Můžu zaběhnout kolečko a být zpátky do dvou minut.
Měl bych varovat Culleny? zajímal se Seth.
Co když je smyslem tohohle rozdělit nás? zeptal jsem se. Cullenovi ví, že se něco děje. Jsou v pohotovosti.
Sam by nebyl tak pitomej…, zašeptala Leah a v mysli jí hlodaly obavy. Představovala si Sama útočícího na Cullenovi jen se dvěma dalšíma po boku.
Ne, nebyl, ujistil jsem ji, přestože mi z těch představ v její hlavě taky nebylo zrovna nejlíp.
Po celou tu dobu na nás Jared a tři vlci upřeně hleděli, vyčkávali. Bylo strašně divné neslyšet, co si mezi sebou Quil, Paul a Collin říkali. Jejich výraz byl prázdný – nečitelný.
Jared si odkašlal a kývl na mě. „Bílá vlajka dočasného příměří, Jaku. Přišli jsme si promluvit.“
Myslíš, že je to pravda? zeptal se Seth.
Dává to smysl, ale…
Jo, souhlasila Leah. Ale.
Neuvolnili jsme se.
Jared se zamračil. „Mluvilo by se nám snadněji, kdybych tě taky mohl slyšet.“
Seshora jsem na něj shlížel. Nechystal jsem se přeměnit zpět, dokud z téhle situace nebudu mít lepší pocit. Dokud to nepochopím. Proč Collin? To byla část, která mě nejvíc znepokojovala.
„Fajn. Hádám, že pak teda budu prostě mluvit,“ řekl Jared. „Jaku, chceme, aby ses vrátil.“
Quil za ním tiše zakňučel. Podpora toho prohlášení.
„Rozdělil jsi naši rodinu. Takhle to být nemá.“
Neviděl jsem na to úplně stejně, ale přinejmenším to bylo tvrdě výstižné. Mezi mnou a Samem bylo v tu chvíli několik nevyřešených odlišností v našich názorech.
„Víme, že jsi… neoblomný ohledně té situace s Culleny. Víme, že to je problém. Ale tohle už je vážně trochu přehnané.“
Seth zavrčel. Přehnané? A napadnout naše spojence bez varování není?
Sethe, už jsi někdy slyšel o kamenné tváři? Zachovej ji.
Promiň.
Jardovi oči se mihly k Sethovy a pak zpátky ke mně. „Sam je ochotný vzít to pozvolna, Jacobe. Zklidnil se, promluvil si s Radou starších. Rozhodli se, že okamžitá akce v tomto případě není v ničím nejlepším zájmu.“
Překlad: Už ztratili moment překvapení, myslela si Leah.
Bylo zvláštní, jak oddělené naše dříve sdílené myšlení bylo. Smečka už byla Samova smečka, už to pro nás byli „oni“. Něco zvenčí a jiné. A bylo obzvláště divné, že Leah myslela takovým způsobem – že byla pevnou součástí „nás.“
„Billy a Sue s tebou souhlasí, Jacobe. Myslí si, že bychom měli počkat, než bude Bella… oddělena od toho problému. Její zabití je něco, kvůli čemu by se nikdo z nás necítil moc příjemně.“
Přestože jsem za to Setha právě zdrbal, nedokázal jsem v sobě zadržet krátké zavrčení. Takže oni se kvůli vraždě necítili moc příjemně, co?
Jared znovu zvedl ruce. „Klídek, Jaku. Víš, co jsem tím myslel. Ale hlavní je, že budeme čekat a přehodnotíme situaci. Rozhodne se později, jestli tu je problém s tou… věcí.“
Ha, pomyslela si Leah. Jaké břemeno.
Nechceš ho přebrat?
Vím, co si myslí, Jaku. Co si Sam myslí. Vsázejí na to, že Bella stejně umře. Usuzují, že potom budeš tak rozzuřený…
Že sám povedu útok. Uši se mi znovu přitiskly k lebce. Leahin odhad zněl dost přesně. A byla poměrně velká šance, že by se tak vážně stalo. Až… pokud by ta věc zabila Bellu, bylo by snadné zapomenout, jak jsem se kvůli Carlislově rodině cítil právě teď. Pravděpodobně by pro mě opět vypadali jako nepřátelé – jako nic jiného než krev sající pijavice.
Nenechám tě zapomenout, zašeptal Seth.
Já vím že ne, smrade. Otázkou je, jestli tě budu poslouchat.
„Jaku?“ zeptal se Jared.
Naštvaně jsem zasténal.
Leah, oběhni okruh – jen pro jistotu. Musím si s ním promluvit a chci si být jistý, že zatímco budu člověk, nebude se tu dít nic jiného.
Dej mi pokoj, Jacobe. Můžeš se přede mnou přeměnit. Navzdory mé nekonečné snaze jsem tě už stejně nahého viděla - nějak moc mě to nebere, tak se nevzrušuj.
Nesnažím se chránit nevinnost tvých očích, snažím se nám chránit záda. Takže odsud vypadni.
Leah si odfrkla a potom vystartovala do lesa. Slyšel jsem její drápy zařezávající se do půdy, nutíc ji ještě zrychlit.
Nahota byla nepohodlná, ale nevyhnutelná součást života ve smečce. Nepřemýšleli jsme o tom, dokud se k nám nepřipojila Leah. Potom to začalo být nepříjemné. Zabralo jí obvyklou dobu, než dokázala zabránit svojí přeměně pokaždé, když ji něco vytočilo. Všichni jsme ji letmo zahlédli. A nebylo to tak, že nestála za podívání; prostě jenom nestálo za to, když tě později přichytila, jak jsi na to myslel.
Jared a ostatní zírali na místo, kde zmizela do křoví, s ostražitým výrazem.
„Kam šla?“ zeptal se Jared.
Nevšímal jsem si ho, zavřel oči a skládal se opět dohromady. Bylo to, jakoby se vzduch kolem mě chvěl, vytřásal se ze mě v malých vlnách. Zvedl jsem se na zadní nohy přesně v ten správný okamžik, abych byl plně narovnaný, když jsem se vrátil do svého lidského já.
„Oh,“ řekl Jared. „Čau, Jaku.“
„Nazdar, Jarede.“
„Dík že se mnou mluvíš.“
„Jo.“
„Chceme, aby ses vrátil, chlape.“
Quil znovu zakňučel.
„Nejsem si jistej, že je to tak jednoduchý.“
„Pojď domů,“ řekl, předklánějící se. Prosící. „Můžeme tohle dát do pořádku. Nepatříte sem. Dovol Sethovi a Leah také se vrátit.“
Rozesmál jsem se. „Jasně. Jako bych je o to nežádal už od první chvíle.“
Seth si za mnou odfrkl.
Jared to zhodnotil, jeho oči obezřetné. „Takže, co bude teď?“
Přemýšlel jsem o tom víc než minutu, zatímco on trpělivě čekal.
„Já nevím. Ale nejsem si jistý, že by se všechno mohlo prostě vrátit do normálu, Jarede. Nevím, jak to funguje – ale nepřipadá mi, že můžu tuhle Alpha záležitost prostě vypínat a zapínat, jak se mi zachce. Je to tak nějak stálý.“
„Stále patříš k nám.“
Nadzvedl jsem obočí. „V jedné smečce nemůžou existovat dvě Alphy, Jarede. Vzpomínáš, jak přiostřený to bylo minulou noc? Instinktivně si navzájem konkurujeme.“
„Takže teď se prostě až do konce života budete poflakovat kolem s těma parazitama?“ dožadoval se odpovědi. „Tohle není tvůj domov. Dokonce už nemáš ani oblečení,“ zdůraznil. „Zůstanete vlky po celou tu dobu? Víš moc dobře, že Leah nemá ráda, když musí jíst v této podobě.“
„Až Leah dostane hlad, může si dělat, cokoli bude chtít. Sama si vybrala tady být. Neříkám nikomu, co má dělat.“
Jared si povzdechl. „Sama moc mrzí, co ti udělal.“
Přikývl jsem. „Už se na něj nezlobím.“
„Ale?“
„Ale nevrátím se zpátky, ne teď. Počkáme a uvidíme, jak se to vyvine. A budeme dávat pozor na Culleny tak dlouho, jak jen se nám to bude zdát nezbytné. Protože, navzdory tomu co si myslíte, tohle není jen o Belle. Ochraňujeme ty, kteří by měli být ochraňováni. A to se vztahuje i na Culleny.“ Přinejmenším aspoň na většinu z nich.
Seth v souhlasu tiše zaštěkal.
Jared se zamračil. „Tak to tady už potom není nic, co bych ti mohl říct.“
„Teď ne. Uvidíme, jak to všechno půjde.“
Jared otočil hlavu k Sethovy, soustředíc se teď pouze na něj. „Sue mě požádala, abych ti řekl – ne, abych tě poprosil – aby ses vrátil domů. Má zlomení srdce, Sethe. Je úplně sama. Nechápu, jak jí to s Leah můžete dělat. Takhle ji opustit, když váš táta sotva zemřel –“
Seth zakňučel.
„Klidni to, Jared,“ upozornil jsem ho.
„Jen mu ukazuju, jaké to je.“
Odfrkl jsem si. „Jasně.“ Sue byla tvrdší než kdokoli, koho jsem znal. Tvrdší než můj táta, tvrdší než já. Dost tvrdá na to, aby hrála svým dětem na soucit, pokud by je to dokázalo dostat domů. Nebylo od ní fér takhle se Sethem manipulovat. „Sue o tomhle ví už několik dlouhých hodin, že? A většinu z té doby strávila s Billy, starým Quilem a Samem, ne? Jo, jsem si jistej, že se úplně topí v samotě. Samozřejmě, že pokud chceš, můžeš odejít, Sethe. To přece víš.“
Seth začenichal.
O vteřinu později našpicoval uši k severu. Leah musela být blízko. Pane Bože, ona byla vážně neskutečně rychlá. Dva údery mého srdce a smykem zastavila v houští jen několik metrů od nás. Doklusala k nám a zaujala místo před Sethem. Nechala čenich ve vzduchu, velice zřetelně se nedívajíc mým směrem.
To jsem oceňoval.
„Leah?“ zeptal se Jared.
Setkala se se s jeho upřeným pohledem a sotva viditelně vycenila zuby.
Jared nevypadal překvapený jejím nepřátelstvím. „Leah, ty víš, že tady nechceš být.“
Zavrčela na něj. Hodil jsem po ní varovným pohledem, který ale stejně neviděla. Seth zakňučel a šťouchnul do ní ramenem.
„Promiň,“ řekl Jared. „Nejspíš bych neměl předpokládat. Ale tebe s pijavicemi nic nesvazuje.“
Leah se po zralém uvážení podívala na svého bratra a následně na mě.
„Takže chceš dohlížet na Setha, chápu,“ kývl. Jeho oči se mihly ke mně a znovu se vrátily k ní. Pravděpodobně přemýšlel o tom druhém pohledu – přesně jako já. „Ale Jake nedovolí, aby se mu něco stalo a Seth se nebojí tady být.“ Jared se zašklebil. „Tak jako tak, prosím, Leah. Chceme tě zpátky. Sam tě chce zpátky.“
Leah škubla ocasem.
„Sam mi řekl, abych škemral. Doslova mi řekl, abych si kleknul, když budu muset. Chce tě doma, Lee-lee, tam kde patříš.“
Viděl jsem, jak sebou Leah trhla, když Jared použil přezdívku, kterou jí kdysi dávno Sam vymyslel. A potom, když dodal ty poslední tři slova, naježily se jí chlupy a skrz zuby ze sebe vydala dlouho nekončící proud vrčení. Ani jeden z nás nemusel být v její hlavě, abych slyšel všechno to proklínaní na jeho adresu. Téměř jste mohli slyšet neslušná slova, která použila.
Vyčkal jsem, dokud neskončila. „Risknu ztrátu své končetiny a řeknu, že Leah patří kamkoli, kde si přeje být.“
Leah zavrčela, ale když probodávala Jareda pohledem, usoudil jsem, že to byl její souhlas.
„Podívej, Jarede, jsme stále rodina, jasný? Dostaneme se přes tuhle krizi, ale než se tak stane, pravděpodobně byste měli zůstat na svém území. Jen aby nedošlo k nedorozuměním. Nikdo nechce rodinou rvačku, nemám pravdu? Sam to taky nechce, že ne?“
„Samozřejmě že ne,“ odsekl Jared. „Zůstaneme na našem území. Ale kde je tvoje území, Jacobe? To upíří?“
„Ne, Jarede. Momentálně jsem tak trochu bezdomovec. Ale neměj obavy – takhle to nepůjde donekonečna.“ Nadechl jsem se. „Už moc času… nezbývá. Dobře? Potom Cullenovi nejspíš odejdou a Seth a Leah se vrátí domů.“
Leah a Seth společně zakňučeli, jejich čenichy se synchronizovaně otočily mým směrem.
„A co ty, Jaku?“
„Zpátky do lesů, myslím. Opravdu nedokážu tvrdnout v blízkosti La Push. Dvě Alphy znamenají příliš mnoho rozporů. Kromě toho jsem to měl beztak v úmyslu. I před tímhle chaosem.“
„Co když si budeme potřebovat promluvit?“ zajímal se Jared.
„Vytí – ale zůstávejte za hranicí. My přijdeme k vám. A není potřeba, aby vás Sam posílal tolik. Nehledáme boj.“
Jared se zamračil, ale přikývl. Nelíbilo se mu, že jsem pro Sama stanovoval podmínky. „Uvidíme se, Jaku. Nebo ne.“ Polovičatě na mě mávnul.
„Počkej, Jarede. Je Embry v pořádku?“
Přes obličej se mu přehnal údiv. „Embry? Jasně, nic mu není. Proč?“
„Jen mě zajímalo, proč Sam poslal Collina.“
Bedlivě jsem sledoval jeho reakci, stále podezřívavý že se něco dělo. Spatřil jsem záblesk uvědomění si v jeho očích, ale nebyl to přesně ten druh, který jsem očekával.
„Do toho ti opravdu nic není, Jaku.“
„Nejspíš ne. Jen zvědavost.“
Koutkem oka jsem zahlédl škubnutí se, ale nevšímal jem si toho na to, protože jsem nechtěl Quil prozradit. Reagoval na podnět.
„Předám Samovi tvoje… pokyny. Sbohem, Jacobe.“
Povzdechl jsem si. „Jo. Nashle, Jarede. Hej, řekni mýmu tátovi, že jsem v pořádku, jo? A že se omlouvám a že ho miluju.“
„Vyřídím.“
„Díky.“
„Jdeme, chlapi,“ přikázal Jared. Otočil se od nás, směřujíc pryč z dohledu, aby se mohl přeměnit, neboť Leah byla stále tady. Paul a Collin mu byli těsně za patami, ale Quil zaváhal. Tiše štěknul a já se k němu o krok přiblížil. „Jo, taky mi chybíš, brácho.“
Přiběhl ke mně, zasmušile sklánějíc hlavu.
Poplácal jsem ho po rameni.
„To bude v pohodě.“
Zakňučel.
„Řekni Embrymu, že mi chybí mít vás dva po boku.“
Přikývl a přitiskl mi čumák na čelo. Leah si odfrkla. Quil vzhlédl, ale ne k ní. Ohlédl se přes rameno na místo, kde zmizeli ostatní.
„Jo, jdi domů,“ řekl jsem mu.
Quil znovu zaštěkal a rozběhl se za nimi. Vsadil bych se, že Jared v čekání nebyl zrovna super trpělivý. Jakmile byl pryč, horkost se mi z epicentra roztekla tělem a vzdouvala se mi v končetinách. V záblesku žáru jsem byl opět na čtyřech.
Už chybělo jen, abys s ním skočil do postel, zachechtala se.
Nevšímal jsem si jí.
Bylo všechno v pořádku? zeptal jsem se jich. Znepokojovalo mě mluvit k nim, když jsem nemohl slyšet, co přesně si mysleli. Nechtěl jsem nic předpokládat. Nechtěl jsem být v tomhle směru jako Jared. Řekl jsem něco, co jste nechtěli? Neřekl jsem něco, co jsem měl?
Byl jsi ohromnej, Jaku! povzbuzoval mě Seth.
Měl jsi praštit Jareda, myslela si Leah. Za to bych se fakt nezlobila.
Stejně víme, proč Embrymu nedovolili přijít, pomyslel si Seth.
Nechápal jsem. Nedovolili?
Jaku, viděl jsi Quila? Byl dost zničenej, ne? Vsadil bych se, že Embry je v háji ještě víc. A Embry nemá Claire. Není šance, že by se Quil mohl prostě sebrat a odkráčet z La Push. Embry ano. Takže mu Sam nedá žádnou příležitost, aby si to mohl rozmyslel a vyskočil z lodě. Nechce mít naši smečku ještě větší, než už je.
Vážně? To si myslíš? Pochybuju, že by Embrymu vadilo rozcupovat někoho z Cullenů.
Ale je to tvůj nejlepší přítel, Jaku. On a Quil by radši byli s tebou, než ti čelit v boji.
No, tak to jsem potom rád, že ho Sam nechal doma. Takhle smečka je velká až dost. Povzdechl jsem si. Fajn. Takže jsme za vodou, pro teď. Sethe, vadilo by ti, chvilku na to tady dohlížet? Leah a já potřebujeme vypnout. Zdálo se, že to myslí vážně, ale kdo ví? Možná to bylo jen rozptýlení.
Vždycky jsem nebýval tak podezíravý, ale pamatoval jsem si na Samovo přesvědčení. Maximální soustředěnost na zničení nebezpečí, které viděl. Dokázal by využít výhody, kterou mu poskytovala skutečnost, že nám teď dokázal lhát?
Bez problémů! Seth byl jednoduše příliš dychtivý udělat cokoli, co mohl. Chceš, abych to vysvětlil Cullenům? Nejspíš jsou pořád tak trochu nervózní.
Já to udělám. Stejně jsem to tam chtěl jít zkontrolovat.
Zachytili víření obrazů v mém usmaženém mozku.
Seth šokovaně vyjekl. Oh.
Leah rychle kývala hlavou dopředu a dozadu, jak se snažila vytřást ze své mysli ten výjev.
Tohle je jednoduše ta nejbizardnější a nejnechutnější věc, o které jsem kdy slyšela. Ble! Kdybych předtím měla něco v žaludku, teď už by to tam rozhodně nebylo.
Jsou to upíři, připustil po minutě Seth, zmírňujíc tak Leahinu reakci. Myslím tím, že to dává smysl. A pokud to pomůže Belle, není to tak zlé, ne?
Oba jsme na něj upřeně hleděli.
Co?
Když byl mimino, máma ho hodněkrát upustila na zem, řekla mi Leah.
Patrně na hlavu.
Taky měl ve zvyku ohryzávat žebřiny na postýlce.
Olovnatá barva?
Vypadá to tak, pomyslela si.
Seth si odfrkl. Vtipný. Proč vy dva radši nezmlknete a nejdete spát?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář